Včera jsem usedala k počítači, abych si na Andulu postěžovala. Věty se mi samy skládaly v hlavě- jen vyskočit na papír. Odradilo mě jediné. Nerada bych své hýčkané stránky pošpinila nehezkým, ba přímo hanlivým, slovníkem a nerada bych na těchto místech nazývala svou věrnou psí přítelkyni nepatřičnými názvy. Po dvou dnech jsem schopna se na celou tu záležitost podívat s nadhledem a kapkou humoru.

 Je to zcela nedávno, kdy jsem na těchto místech litovala chuděnku Aněnku, že jí v rámci odtučňovací kúry neposkytuji dostatečný příděl žrádýlka. Ty prosící oči....lkala jsem a doslova se přemlouvala, abych hladové kelpii nepodstrčila aspoň suchou patku chleba. Po zhruba dvou týdnech se začaly pomalu a těžce, ale přece jen, dostavovat výsledky. Na závodech jsem si zálibně prohlížela vtažené Anninčino břicho, hezky klenutý hrudník a kochala jsem se jejím rychlým během, když se honila se psími kamarády. Byla jsem na sebe hrdá, že i přes počáteční odpor jsem na dietu najela a že vidím první vlaštovky úspěchu. Ale abych nezdržovala planými tlachy. Pozorný čtenář jistě tuší, že se dostaví zlomový moment. Něco, co mou rodící se radost z Anninčiny štíhlé figury zhatí. Tak tedy. V neděli jsme dorazily ze závodů ztrhané jak borůvky. Z auta jsme postupně vynášely všechny ty bebechy od klecí, batohů, dek, přes náhradní boty, misky až po igelitky s Eliščinými vyhranými cenami. Jako soumaři jsme vše nosily do patra a cestou trousily všudepřítomný písek, jako bychom se právě vrátily z relaxačního vyvalování šunek na mořské písečné pláži. Když jsme vynesly i poslední zaprasené zbytky věcí, všimla jsem si, že Andulka není v dohledu. Na mé naléhavé dotazy, kde že Aňa je, jsem nedostala žádnou odpověď. Andula, které je vždycky všude plno, nyní nebyla nikde. Tedy nikde na normálním místě. A tak jsem zahájila vyvolávací manévry. Hulákala jsem barákem a prolézala jednu cimru za druhou. Bezúspěšně. Po chvíli jsem zaslechla na schodišti velmi " rozvážné" kroky.To, co jsem vzápětí uviděla mi málem přivodilo srdeční kolaps nebo také nervový šok. Z hlubin přízemí se po dřevěných schodech valilo obrovité monstrum brontosauřích rozměrů i proporcí (prťavá hlava a neforemné obrovitánské špekovité tělo) Jistě , tušíte správně. Annie. Chytrá nenažraná psice využila chvíle nepozornosti, proklouzla do garáže, kde tušila velice dobře a přesně skladiště psích potravin a začala plenit do poloviny plný pytel granulí. Než jsme si stačili všimnout, že se šikovně zašila, stihla spořádat nejméně polovinu. Můj první dojem byl, že to nepřežije. Vypadala, jak obrovité klíště, když se změní z tvora velikosti špendlíkové hlavičky v odpornou tlustou kouli, která sotva kmitá krátkými nožkami. Kolíbavým krokem, ale se šťastným výrazem na čenichu, přišla s vrtícím chvostem...."to jsem si hezky pošmákla a zase mám chuť do života". Dva týdny každodenního boje se smutnými psími pohledy, boje s vlastní důsledností, diskusí nad každičkou granulí..to vše je v pr...pardon, chtěla jsem vážně jen slušně :-). Andula je tlustoprdka, tlustoprdka, tlustoprdka a od zítřka ať se těší na odvetná opatření !!!!