Psi už zase ráno smutně koukají, když odcházím do práce. Já koukám smutně taky. Sporné je, kdo smutněji. Nejspíš já.

Závěr prázdnin už byl víceméně pracovní. Bylo třeba přepojit myšlení ze sladkého, relaxačního na šílené, záhulové. Přestože drezúra 28mi nevycválaných prvňáků mi zabírá celé dny ( rozuměj- příprava, papíry a lejstra), rozhodla jsem se, že neděle 9. 9. bude patřit přece jen pejskům. K vyjížďce na suchdoské závody mě přesvědčila "hecířka" Verča, která mi v zažranosti do psů a agility úspěšně konkuruje. I když se to ve mně "pralo"...jet či nejet?, zvítězila posedlost.  V 5 ráno zvonící mobil přežil. Místo, abych ho dobře mířenou ranou definitivně zlikvidovala, láskyplně jsem jej utišila a  jako myška proklouzla do kuchyně. O 90 minut později jsme si to už frčeli Verčiným fárem směr Suchdol. Ke koloritu Verčiných jízd patří různě dlouhé zajížďky. Daly by se  nazvat jejím hobby. Vždy naprosto přesvědčivě prohlásí, že cestu k cíli bezpečně zná, v průběhu jízdy však najednou znejistí. Překvapeně se rozhlíží, bloudí a v poslední fázi bezradnosti vysílá pasažéry ven z vozu obhlídnout 100-200metrů vzdálené orientační tabule. I já se před závodem kapku proběhla :-). Těsně před cílem jsme ještě maličko obkroužily Suchdol, až nás konečně chlopek nevábného vzezření dokázal donavigovat ke správnému cíli. Chybou číslo jedna se ukázala absence stanu, který si lenošně válel šunky v naší garáži a nám jeho přibrání nepřišlo nijak zvlášť důležité. Hořce jsme litovaly, když  jsme posléze marně hledaly okolo parkuru byť sebemenší kousek stínu. Dokonce i Annie, která pobyt v domečku snáší se zhnuseným výrazem na mordě, se do něj rvala o překot. Měla jsem silný pocit, že tam chce přečkat celé závody. Chtě nechtě ale musela ven...první jumping byl tady. Poučena z běhů smolíků a medíků jsem tak trochu čekala, že bychom snad...možná...pravděpodobně...kéž by...mohly parkur aspoň nějak provizorně dát. Verča bohužel špatně načasovala otočku a Biaggiho poslala nešťastně na jinou překážku. Od druhé skočky tak běžela naprosto uvolněně neb byla discvalifikována. Prohlídka a už jsme na řadě. Připravuji se ke startu, Ann ukázněně čeká na startovní povel. Ne, opravdu jsem nechtěla nikoho rozesmát, přesto by mi to asi nikdo nevěřil. Otáčím se kapku předčasně a nešťastně vysílám Annie na špatnou překážku. Tak to už tu jednou bylo :-D U koho že ty Vosy trénují? :-D. Zkouškový běh mi naštěstí spravil náladu. Dovedu si představit i jednodušší složení překážek, ale i tak je běh vcelku snadný- bez prvku správného načasování v úvodu. Annie předvádí naplno svůj kelpií temperament. Předpisově řeší zóny. Dobíhá s postupovkou 4:87 m/s. Výsledkem je 1.místo a třetí výborná. Taky Biaggi běžel hezky. Maličko si s Verčou neporozuměl ve slalomu, ale výsledkem bylo pěkné 3 místo. Před třetím během jsme se s Verčou posilnily gulášovou polévkou.

    Třetí běh- jumping 2 vypadal moc hezky. Parkuru dominovaly tři skoro rovnoběžné tunely. Žádné extra velké fígle a pastičky. Nápadité, běhavé. Verča se už těšila až na to vlítne. Málem se to povedlo, nebýt narychlo změněného řešení v druhé polovině běhu. Překážka Biaggiho zaujala natolik, že ji překonal hned dvakrát :-). Jinak ale podal tým moc pěkný výkon. To už se ale bohužel nedá říct o nás. Annie už působila unaveně, hůř se soustředila, což se projevilo brzy po startu jejím zarytým směřováním do jiného tunelu, než který byl v pořadí. S tunýlky jsme už něco zažily, takže jsem se trochu obávala, že se z nich dlouho nevymotáme a já budu muset být snad vypískána. No, nakonec jsme nějak doběhly, ovšem pastva pro oči to rozhodně nebyla.

    Přesto jsem ráda, že jsem na závody jela. Potřebujeme sbírat zkušenosti a  jsme-li první nebo poslední není to, co je úplně nejdůležitější. Připouštím ale, že být první je zaručeně příjemnější možnost :-)

 Takto jsme zaběhly zkoušku ZDE