19.02.2026 10:14

        My pejskaři to dobře známe. Potrava je pro naše miláčky doslova  smyslem života. Hlavně, aby jí bylo dost a pokud možno co nejčastěji. Za kus žvance jsou schopni odložit svou hrdost a poslušně vykonávat, co po nich  "krmič" vyžaduje. Prostřednictvím chutné motivace lze z "neotesaného" zvířete "vytesat přeborníka takřka ve všem. Ochotně vyhazují do vzduchu packy, točí se na obě strany, klidně zahrají i mrtvolu...jen aby se k vytouženému cíli své mlsné tlamy dostali. Tak nějak si na to zvyknete a děláte pejskům i sobě radost učením nejrůznějších  cirkusových skopičin, ale i cviků poslušnosti a případně disciplíny, které se s vaším nenažrancem věnujete.  Když se pak  k vám jednoho dne nastěhuje  kočka, začnete pochybovat, zda jídlo vůbec patří k životu.

      Psy (aspoň tedy naše)  u misky bych přirovnala k notně hladovým  štamgastům nádražní putyky. Bonton - nebonton, rychlostí blesku do sebe naládují obsah misky a nad vypulírovaným  "žrádelníkem" vysílají kolem stále ještě hladové pohledy domáhaje se "nášupu". Když jim  hladové pohledy nášup nepřinesou, jdou alespoň "vyleštit" jazykem prázdná krmidla svých psích - stejně bufeťácky se chovajících - kolegů.

    Kočičí "madam", to je ovšem jiný level. Něžným kočičím tanečkem dává najevo, že by asi něco "zďobla". Jemným mňoukáním snad upřesňuje, co by to mělo být, avšak této kočičí komunikaci nerozumím (zatím) a tak jí do misky sypu hrst drobných, roztomile barevných, granulek. Podívá se na něj doslova jako vegan na tlačenku s cibulí. Teprve když ten suchý "granulát"  "přikořením" trochou voňavé kočičí paštičky, madam se k misce opatrně přiblíží. Oproti stylu hladových štamgastů bufetu čtvrté cenové ona zachovává dekórum váženého hosta hotelu Interkontinentál.  Snad by se dožadovala i prostírání, vědět jak. Následuje časově náročná konzumace. S noblesou sobě vlastní čumáčkem přesunuje granulky, vybírá si jen ty paštikou nejušpiněnější, sousta převaluje decentně v tlamičce, jemně křoupe a hlavně...nikdy misku nevymydlí tak jako psí kámoši. Její žrádelník vlastně nikdy nezůstává prázdný Vždy obsahuje alespoň několik kousků od posledního chodu. 

       

    Kočka miluje pestrost stravy. Jestliže jeden den poměrně s chutí vymlaskne kapsičku, můžete vzít jed na to, že když jich na tomto základě nakoupíte hned celou krabici, kočičí kněžna bude druhý den vyžadovat změnu. Pochoutku, kterou včera s apetitem zkonzumovala, dnes přejde s pohrdavým čuchnutím. Měníte granulky, měníte sortiment kapsiček a konzerv, podkuřujete mlsounovi a radujete se, když náhodou nefifrá. 

         Výjimku v tomto decentním chování udělá kočičí dáma v případě, že jí nabídnete syrové maso. I když i tam to neplatí stoprocentně. Onehda jsme rozmražovali husu, která čekala na omytí a předpečící procedúry. Nebohé nahaté zvíře, ještě napůl zmražené, naši kočku evidentně zaujalo. S neskrývaným zájmem se k huse přiblížila. V očích se jí objevily jiskřičky. Jedním skokem se přemístila na zmraženou zástupkyni drůbeže, drobnými zoubky se zakousla  do holého křídla a temným hrdelním vrčením upozorňovala vše živé v okolí, že tato kořist je rozhodně její. Být to lev či podobná větší šelma, patrně bych husu k obědu oželela, avšak výstraha z tlamičky droboučké kočičí princezny mě pobavila. Kořist byla zabavena. Občas udělám kočce radost syrovým kuřecím srdíčkem, které si packou loví po celé kuchyni a nakonec ji zblajzne. Předžvýkané maso z Vetamixu ji však nechává chladnou.

   Po dobrém jídle je třeba mňamku spláchnout čerstvou studenou vodou. Psiska chlemtají, že by se jim hodily blatníky, jak je vše kolem pocákané. Kočka s noblesou smočí svůj drsný jazýček a několikrát polkne. Až mám cukání nabídnout jí slámku. Prostě dáma se vším všudy. 

 Po letech v psím světě máme dnes doma i svět kočičí. Krásné obohacení našeho už tak poměrně bohatého života. Takže...Ať žijí kočky! Velké díky!