V neděli 14.11. jsme s tátou dostrkali pomyslnou manželskou káru k výročí 23 let. Pryč jsou ty počátky, kdy jsme každý společný rok završili  návštěvou vybrané restaurace, kde jsme slavnostně oděni usedali k  romantické večeři. To ovšem neznamená, že  onen výroční den přecházíme bez povšimnutí, jen se "oslava" kvalitativně změnila a dalo by se říct, že omezila na nějaký dobrý domácí žvanec a láhev vína. Ta letošní byla však prvojakostní. Vyšli jsme si totiž na "vejlet"....JUPÍÍÍ!!!

      Eliška naložila do auta nás, dva psy ( vybrána byla Anča a Bertík) a vyvezla nás za vesnici. "A teď, rodičové, vzpomeňte si na azimut, na oreintaci v terénu a dostaňte se domů, jak chcete." Aby nedošlo k dojmu, že nás naše děti jen tak vyšoupnou z domova, trasu jsme měli naplánovánu a Elis posloužila jen jako přepravovatel ke startu. Počasí nám přálo. Jasně modrá obloha bez mráčků a teploty blížící se dvacítce. Skoro neuvěřitelné na listopad. První úsek cesty vedl po silnici. Sice v pěkné krajince, ale přece jen tu a tam projelo auto. Annie musela šlapat u nohy. Aspoň jsme si potrénovaly poslušnost. Konečně jsme odbočili ze silnice a dostali se na polní cestu. Otevřelo se před námi úchvatné panoráma. Vlevo kravín se spoustou stračen, vpravo malý rybníček uprostřed stromů. Žádné nebezpečí aut, nikde ani živáčka....

    Pustili jsme Bertíka i Anninku z vodítka. Annie byla doslova nadšená. Pobíhala po okolních pastvinách a radovala se nejen z nabyté svobody, ale také z objevu nové " pochutiny" v podobě obrovských kravinců. Do té doby Annie- gurmán - ochutnala pouze exkrementy lidské, psí a ovčí. Nedělní vycházkou se tedy její chuťový rejstřík obohatil. V dálce jsem zahlédla blížící se motorku. Chlapík na ni jedoucí byl sice ještě dost daleko, ale Annie je v pubertě ( článek o  jejím pubertálním období mám v plánu:-) ) a reakce na povel ne vždy tak rychlé, jak bych si představovala. A opravdu jsem se nespletla. Volání se rozléhalo po pastvinách, Anninčino ucho však k němu zůstalo hluché. Neposlucha si to šněrovala z jedné ohrady do druhé až ....když se ozvalo mé už skutečně velmi důrazné zavolání, najednou Annie, když běžela směrem zcela opačným než ke mně, při podbíhání ohradníku brnkla hřbetem o ohradní drát. Tím ovšem probíhal elektrický proud pro případ, že by některá ze stračen chtěla ohradu opustit. Ozval se srdceryvný, žalostný, vylekaný....pazvuk. Vydala ho Annie, která  se ke mně následně blížila rychlostí blesku. Poprvé jsem v jejích očích mohla číst obrovské překvapení, kajícnost, omluvu, prosbu a náklonnost. Bezesporu měla dojem, že původcem té nepříjemné rány ( dokonce i masochistické sklony šly v tu chvíli stranou...) jsem já- panička. Celá ta situace mi ovšem báječně padla do noty. Byl to nějaký "zásah shůry". Takový  " princip přirozených následků". Člověk nemusí být saďour, aby ocenil výchovnou hodnotu byť nepříjemného elektrického šťouchnutí. Annie se změnila v nejvycvičenějšího psa ve střední Evropě. Kdyby se v následující hodině odehrávaly v blízkém okolí zkoušky ovladatelnosti, mohly jsme na ně s Andulou zfleku jít a měly bychom je v kapse. Stačil posunek, gesto, tiché nezřetelné přivolání a Andula se mohla přetrhnout, aby okamžitě a co nejpřesněji povel vykonala. Zbytek vycházky proběhl  bez problémů. Dnes už Ann na elektrickou pecku zapomněla ( možná si zase vzpomene až uvidí ohradník :-D) a poslouchá- neposlouchá jako dřív.Výletík byl super, stejně jako těch 23 let....táto :-D

             Vykonavatel trestu                         Táta pod frňákovníkem

                S loupežníky....                     Kochněte se taky tou parádou