Zima se drží " zuby - drápy " a nemíní se nechat jarem položit na lopatky. Chtít vidět vítězství jara nad zimou uprostřed února je pravda sice trochu bláhové, ale představa, jak všude pučí stromy, tráva se zelená a vítr se z mrazivého severáku mění na příjemný jižan, je tak lákavá..

 Annie přišla opět s něčím extra. Při jednom ze svých zběsilých pobíhání, hrabání, skákání a divočení vůbec si poranila levou zadní tlapku. Ranka je sice typu " naplivané od chrousta"- jak o  drobných poraněních v dětství pronášeli mí rodiče, ale umístění uprostřed polštářku znamená, že proces hojení u kelpie Anninčina ražení je téměř nemožný. Když přijde Ann z venčení po zahradě, zanechává po sobě drobné krvavé značky na dlaždicích. Trvá to asi 2 min. a pak zase nic. Nekulhá, vlastně ani nevypadá, že by si "plivance od chrousta" vůbec všimla, ale já začínám zvažovat návštěvu veteriny. Ranka se po dvou dnech trochu rozšklebila a s Anninčinou kázní v léčbě nemá šanci se zatáhnout. Jakékoliv ovazy tlapky Ann s díky svými zuby odmítá, takže zbývá jen klid doma a venčení po zahradě a to ještě ve velmi omezené míře. Dám tlapce ještě několik dní za těchto podmínek a uvidíme. Jen ty Andulčiny prosebné oči pokaždé, když procházím kolem vodítka....ty budu stravovat  těžce.

   Když je u nás ve zdravotní neschopnosti jeden pes, vůbec to neznamená, že máte padla od procházek- tedy za předpokladu, že vy sami chcete o víkendu pejskům dopřát to nejlepší. Z Anninčina zranění tedy profitovali naši senioři - Bertík a Bobina. Svéhlavý, nahluchlý Bert se svými stařeckými vrtochy rázem ztrácí projevy seniora jen co zahlédne v mých rukách modré gumové ( stoleté, ožužlané, zubem času pořádně hryznuté ) kolečko.

Je to jeho vášeň. Modré kolečko provází naše psy vlastně odedávna. Ještě na starém bytě, kde byla k venčení uprostřed panelového sídliště jen nevelká zelená plocha, jsme vyráželi na kolečkovou vycházku denně. Bertíkova matka Tina, Bert a Bobina. Třeba celou hodinu dokázali ti malí pišišvoři sprintovat za modrou hračkou a bez známek zchvácení ji neúnavně nosili k dalšímu odhodu. Po přestěhování do domku a rozšířením možností venčení o procházky po lesích a loukách se dostalo kolečko maličko do pozadí. Jen Bertíkovi vášeň zůstala. Běhání za tím modrým nesmyslem je pro něj tou největší odměnou, kterou mu můžete dát. A tak jsem včera stála přes půl hodiny na ostrém ledovém větru a házela Bertíkovi. Bobinka se mezitím věnovala zase své vášni -myšilovectví. Ještě sice nikdy žádnou myšku nechytila, ale půlmetrové ďoury", které dokáže za krátkou dobu vyhrabat, dávají tušit, že věří v brzký lovecký úspěch. Je schopná si hodinu rejdit po louce a poli a s vrtícím chvostem, plna radosti ze života, pronásledovat drobné živočichy v zemi. Tak tom bylo i včera. Dědek nosil kolečko a babka hrabala. Z vycházky  se vraceli nad míru spokojení. Radost jim nezkazila ani nutná sprchovací procedúra, jíž museli projít. Bobinka totiž vypadala, jak zabahněná koule a takto by jistě dostala ve své šatnářské profesi padáka :-)