Usedám na židli zvalchovanou ostrými psími zuby. Pracovně jsem si ji už dříve nazvala symbolem vítězství kynologie nad uměním. Je to černá dřevěná stolička od klavíru, která se otáčí a dokáže sedátko " vyšroubovat" z polohy asi 70 cm skoro až do nebeských výšin. Historie této stoličky je zajímavá. Patří k stejně černému pianinu značky Petrof, na němž s z donucení umělecky tvarovala už moje maminka. Z babiččina vypravování vím, že brnkání mé matky bylo tak příšerné, že jejich kříženec Punťa v době jejího cvičení neskutečně trpěl a své utrpení oznamoval žalostným, srdceryvným vytím. Matka cvičení na klavír k smrti nesnášela a Punťa se stal jejím spojencem...posléze vysvoboditelem. Když už totiž babi s dědou přetrpěli falešné tóny své nenadané dcery, hlasité vytí o záchranu prosícího  psa už přetrpět nedokázali. Tím  klavírní umění mé matky nadobro skončilo.

   Co nedokázala matka, měly dokázat její děti, tedy bratr a já. Oba jsme byli už v ranně dětském věku zapsáni do Lidové školy umění a pravidelně absolvovali lekce klavírní techniky. Ctižádostivá paní učitelka se v nás zhlídla a rozhodla se z nás udělat klavírní virtuoze. Bylo to období, kdy jsem černou židličku zahřívala denně i několik hodin. Soutěže a koncerty, které jsem tehdy pod vedením paní učitelky absolvovala, dávaly tušit nadějně se rýsující kariéře. Neodmlouvala jsem, jako poslušná dcera svých rodičů jsem ve hře na klavír spatřovala dokonce i jakousi formu seberealizace. Na černou stoličku jsem neusedala s odporem, nevymýšlela jsem výmluvy a také jsem neměla žádného toho spojence, který by při mém preludování  srdceryvně vyl. A přesto se má profesní dráha ubírala nakonec jiným směrem a paradoxně za to mohli opět psi. Ti mi vstoupili do života na druhém stupni ZŠ a už navždy v něm zůstali. Černá židlička mi sloužila čím dál míň až nakonec k zármutku paní učitelky a rodičů zůstala sloužit  jen bratrovi, z něhož se nakonec skutečně stal profesionální hudebník, i když ne přímo klavírní virtuoz.

   Život šel dál, klavír mě provázel přátelsky celou dobou mých pedagogických studií. Mnohdy jsem ocenila ty hodiny prosezené u černobílého šviháka, neboť zatímco jiní museli na zápočty v potu tváře svými "olšovými" prsty dřít etudy, mně stačilo dvakrát si to přehrát a bylo " započteno" :-). Když jsem se pak vdala, klavír zaparkoval u nás doma. Po letech na něj začala brnkat naše dcera Eliška. S důvěrou jsem ji svěřila do umělecky- pedagogických spárů mé bývalé ambiciózní paní učitelky. Ta v ní objevila ( jak jinak :-) ) velký talent a začala systematicky pracovat na jeho rozvíjení. I Eliška pod vedením nadšené paní učitelky přes účasti a úspěchy v nejrůznějších soutěžích zamířila k metám nejvyšším.

   A je to tu znovu - do třetice. Kariéra začínající úspěšné klavíristky trvala jen do doby než jsme spolu objevily ten skvělý psí sport. Agility. Jak už to v historii naší famílie chodilo, pes byl tou příčinou, že v dceřině hlavě už neměly dále místo etudy a sonatiny. Vytlačil je spolehlivě slalom a Áčko....

  Černá židle opět zůstala stát ladem. Vlastně nezůstala. I když se dráha klavírních virtuózů u nás nakonec nekonala, osobně na klavírní období s nostalgií vzpomínám a čas od času k Petrůfku zasednu právě na onu točitou pamětnickou stoličku. Naši psi ji umělecky opracovali svými ostrými tesáky, takže vypadá velmi impozantně :-)))). Jen na ni kouknete a zřetelně vidíte, jak kynologie nad uměním v naší rodině zvítězila. Anebo že by šla ruku v ruce?

Na tomto uměleckém skvostu se podíleli tito umělečtí "řezbáři" :-)