Známé pořekadlo o tom, že když je venku škaredě, bys ani psa  nevyhnal, platí v naší rodině opačně. Tedy mělo by. Když je venku škaredě, ani člověka bys nevyhnal. Psiska lačná po procházce v jakýchkoliv klimatických podmínkách ale odmítají vzíti tuto druhou verzi na vědomí . A tak nechci- li se celý den dívat do "trpících" očí frustrovaného nejlepšího přítele, nevydržím se svým svědomím páníčka válejícího si o svátcích šunky a v naprosté většině případů skutečně vyrazím. Tedy ne psa, jak by tomu v tomto vyděračském případě mělo být, ale ven- nejraději do lesa. Naštěstí jsem včera využila vzácné shody volna u sebe a mé kamarádky " paní kolegyně" a naplánovaly jsme si  asi 10ti kilometrovou trasu zimní přírodou. Společnost nám samozřejmě dělaly psice Adélka a Andula. Vycházka měla býti spojena s promlčenou oslavou mého svátku, nevhodně figurujícího v kalendáři u prosincového čísla 24, a také s naplánováním dalšího postupu v zajištění pomocníků na prestižní klubové závody Vosacup 2012.

   Sraz jsme si daly netradičně v tramvaji linky číslo 5. S Andulou jsme se naládovaly k již cestujícímu týmu ve složení paní kolegyně a Adélka na stanici Krásné Pole. Musím podotknout, že lesní cestou na zastávku Krásné Pole jsem se krásně zabahnila a do prostředku hromadné dopravy vplula v příšerně  "čuňovitém"stavu, že jsem až zaznamenala nenápadné pohledy zvláště starších, solidně vyhlížejících a decentně upravených dam. Pozornost na první pohled jistě zaujaly mé temně rudě nalakované nehty (u štědrovečerní večeře jsem chtěla býti za dámu) zejména v kontrastu s mým ostatním - ryze "lítačkovým" ohozem, o křápech olepených bahnem nemluvě. Naštěstí cesta trvala jen necelých 10 minut. Na konečné stanici jsme u rozcestníku všemi barvami hýřícího rozhodly pro modrou variantu štreky. Po pár desítkách metrů jsme však došly k místu, kde se cesty rozdělovaly. Po značce ani památky. Instinktivně jsme zvolily tu na pohled sympatičtější. Paní kolegyně si vykračovala se sádrovou dlahou na pravé ploutvi- důsledek skřípnutí do dveří v autobusu, kdy se šofér zoufale snažil, aby tato příšerná ženština nepřekročila práh jemu svěřeného dopravního prostředku a snažil se uchránit rychlým zavřením. Jeho snaha byla neúspěšná a později korunovaná sádrou, což paní kolegyně velmi dobře využila k přesunutí všech vánočních příprav na zbytek své rodiny. Někdo si to prostě umí "zařídit" :-D. Adélka cupitala na flexině bez nároku na volný pohyb po lese. Je to lovec každým coulem a tak bylo více než pravděpodobné, že by se vycházka zvrtla v pronásledování prchající psice místními neznámými hvozdy. Osobně jsem si to vyzkoušela, když paní kolegyně nechala chvíli Adélku pobíhat s flexinou na krku a ta v pocitu nově nabyté svobody zamířila do těch nejzarostlejších křovin, kde se napevno zamotala. Úcta k důchodovému věku paní kolegyně a její zasádrované pazouře mě vyhnala do křovin za ní situaci vyřešit. V hlubokém předklonu odmotávat vodítko, z jehož jedné strany je plastová krabička a na druhé tajtrlíkuje lovuchtivý kříženec, kterého nemůžete odepnout, to je vskutku zážitek k nezaplacení. Dále už cesta ubíhala bez komplikací v družném hovoru za současného kochání se okolní přírodou. Jediným " bolavým místem" jinak svělé vycházky byla chybějící možnost svlažit hrdlo v nějaké putyce. Vzhledem k obdrženým darům od paní kolegyně jsem měla v úmyslu nalít jí do chřtánu i něco kapku ostřejšího, ale bohužel jsme se musely smířit jen s inhalací lesního vzdoušku, což paní kolegyni samozřejmě při nejbližší příležitosti vynahradím :-).

                             Jeden z dárků k svátku....

  Večer patřil dvouhodinovému cvičení v koňské hale. Andula momentálně hárá a hormony jí pěkně cloumají, takže jsem musela být dost ve střehu, neboť se chystala zakousnout otravné nápadníky a možná i všechny, kdož se k ní přiblíží. I feny mají své dny ...........:-(.