Jít do lesa člověku samotnému s naší psí důchodcovskou trojkou ( Bert, Bobinka a Bája) je zážitek nad zážitky. Bylo tak tomu i v neděli, kdy táta, sám v  dobrém rozmaru, rozhodl se učinit dobrý skutek a protáhnout staroušky lesem. Barunka si tentokrát vytáhla Černého Petra a s příkazem, aby zodpovědně hlídala barák, zůstala doma. Směr les tedy nabral jen Bert s Bobinkou. Slovo "jen" bylo však, jak se později ukáže, voleno poněkud nepatřičně. Ti dva úplně postačovali k adrenalinovému průběhu lesního bloumání. Začínalo to dobře. Páníček, vědom si základní zásady venčení staroušků, totiž nespustit je ani na okamžik z dohledu, spokojeně kráčel přírodou a vdechoval stále ještě příjemný letní vzdoušek. Oči přišpendlené na psiskách. Nutnost tohoto opatření vyvstala s přibývajícími zdravotními neduhy seniorů. Zejména pak Bertovy hluché ( je schopen zaregistrovat jen velmi silné písknutí) a Barunčiny nahluchlé uši mohou být totiž zdrojem nečekaných procházkových komplikací.

                                             Důchodci na vycházce

  Tak tedy vycházka zdárně pokračuje, Bert s čenichem u země nasává ( tento smysl mu slouží stále dokonale) sympatické pachy lesa, Bobinka tajtrlíkuje vesele kolem páníčka. Problém může nastat v případě, že není dodržena Bertíkova obvyklá trasa (jde tvrdošíjně tudy, kudy je zvyklý chodit a změny nemá rád), problematické je také jakékoliv zastavení, zdržení, změna směru. Bert musí být fyzicky zastaven, otočen do správného směru a pantomimicky vyzýván k pokračování...Když je daleko, pomůže ještě občas hlasité písknutí. To starouš vystaví ušiska a začne se rozhlížet. Nedělní vycházka však přinesla nemilé poznání toho, že Bertova diagnóza pokročila z pouhé hluchoty na plíživě se projevuijící "stařeckou demenci" ( ale ano, je to skutečně tak...i psi mohou zažít stavy dezorientace, ztráty paměti, mnohdy i návrat k některým projevům štěněcího chování). Bert si to štráduje daleko před páníčkem a tak ten ohlušujícím písknutím prořízne lesní ticho. Bert jako obvykle nastraží uši- známka toho, že slyšel- avšak rozbíhá se dočista jiným směrem než kde stojí páníček. Ten kleje a ví, že ho čeká nedělní chvilka tělocviku. Než doběhne na místo Bertíkova startu, je ten dávno "v prachu" až se člověk diví, jak mu ještě dobře slouží nohy. Volání nemá smysl. Je třeba prohledat cestičky ( a že jich v našem lese je :-D). 20 minut křižuje táta les všemi směry s Bobinkou v patách ( bábrle měla taky zase jednou řádný pohybový záhul), ale marně. Bertík nikde. Páníčkovy pocity si dovedu představit. To zoufalství bezmoci a představa dědouše v nočním lese... Táta dostává nápad zbantovat nejbližší sousedy a utvořit rojnici, která bude píď po pídi pročesávat území Bertovy sublimace. (Než se nastěhovali Panáčovi, zažívala Vřesina jen nudné, ničím nezpestřené dny :-D).

   Páníček s Bobinou v závěsu vybíhá z lesa a tu v dálce vidí postavu muže, vedle něhož si vykračuje....náš Bertík. Úleva žene tátu za dědouškem Bertouškem. Radostně gestikuluje. Bert na něj bez zájmu pohlédne a cupitá si to dále s pánem, kterého si zřejmě v lese našel a nemínil se ho vzdát. Pán si tátu nedůvěřivě prohlíží, na rtech mu visí otázka, kterou posléze vysloví. " To je váš pes?" Souhlasná odpověď ostře kontrastuje s Bertovým netečným chováním. Doprovázen pochybným pohledem Bertova oblíbeného pána, je staroušek připnut na vodítko a doveden domů. Když uvidí svou misku, rozpomene se. "Jsem domáááá! Hurááá!!! "

   Nakonec tedy všechno dobře dopadlo. Bertík se neztratil, páníček s Bobinkou utužili svou fyzickou kondici a já si smíchem při poslechu líčení tohoto zážitku prodloužila život nejméně  o dvě minuty :-D. 

I ty náš Bertíku.....FOTO