Pravidelní návštěvníci mých stránek už vědí, že Annie je hyperaktivní tvor, s nímž se člověk opravdu nikdy nenudí. I dnes nám připravila jisté vzrůšo :-). Dcera Eva dnes vstoupila do brány dospělosti úspěšným složením maturitní zkoušky. Měli jsme všichni velikou radost z jejího úspěchu, ale vlastně i z toho, že už nebude nikdo " vyšilovat" a malovat katastrofické scénáře, co bude, když si vytáhne otázku, co se zrovna jako jedinou nenaučila, když bude mít "okno", když neporozumí otázce, jak po skoro dvou týdnech intenzívního šrocení nic neumí.......... :-(. No samozřejmě to vše dobře dopadlo. Nakoupili jsme nějaké ty dobroty a v překrásném slunečném dni- navíc pátku- jsme zasedli na zahradu. Probírali jsme maturitu, život a vůbec vše, co se dalo, až najednou vidíme, jak Annie něco bedlivě sleduje na trávníku. Byla to včelka. Annie tu chudinku přenášela z místa na místo...asi jí chtěla ušetřit křídla a dělala ji ke květům taxíka- jenže včelce se ten nápad příliš nepozdával ( nevděčnice jedna ! ) a tak když Annie na svém původním záměru trvala,  bodla jí jedno " výchovné" do tlamy. Možná bychom si toho ani nevšimli, nebýt rychle se měnící podoby Anduly. Z elegantní krasavice se nám před očima měnila na šarpeje či Snoopyho...( jak jsme si ji " pracovně" nazvali :-). Postupem času nás ale smích pomalu přecházel. Pes už nevypadal skoro jako pes. Byl to opravdu nevzhledný psí "ksicht" :-(. Přišlo na pomoc "lidové léčitelství" - zmražená zelenina v sáčku a intenzívní zchlazování zbytnělé, tvrdé tkáně. Čas pátku večer mě maličko vylekal...co kdyby se otok rozšířil na jazyk, krk, dýchací cesty.....a už jsem měla v ruce telefonní číslo na pana doktora. Pohotovost. Vylíčila jsem mu situaci. Pan doktor poradil Dithiaden a v případě jakéhokoliv zhoršení okamžitý příjezd na veterinu. Dithiaden jsme doma vlastnili. Hned jsem oddělila jednu taletu a podala ji Ann v piškotu. Za půl hodiny jsem se rozhodla zvýšit kalibr a přidala jsem ještě půlku. Otok sice maličko opadl, ale vzhledem k tomu, že máme zítra důležité zkoušky ZZO, nelíbí se mi, jakým způsobem sebou Ann praštila a jak hluboce usnula. Doufám, že ji na zkoušku vzbudím a my nastoupíme. Potvrdila jsem si to, co si myslím už dávno. S Ann se člověk nikdy ani na vteřinu nenudí. Pokaždé mu připraví nějaké převapení, nějakou zajímavu situaci. Hartusím, nadávám, řeším, ale s odstupem času je to prča. Lidi, jděte do kelpií....hlavně vy, co máte smysl pro humor :-). A vy, co ho nemáte, ho s kelpií natuty získáte :-D :-D:-D.

Držte mi palce, ať Ann zítra ráno vzbudím a ať je schopna cvičit :-D