Coby dítě školou povinné jsem si dokázala  angínu či chřipku místo školy pěkně vychutnat. Nemám na mysli samozřejmě bolest v krku, kašel nebo horečky. Mám na mysli samotné stonání s polštáři vystlanými vysoko pod hlavou, s televizí, knihou a termoskou horkého čaje u postele. Nelze zapomenout na starostlivou maminku i tatínka, kteří ke mně byli V DOBĚ NEMOCI ještě laskavější, než když jsem nebojovala s bacily, a ochotně mi plnili všechna reálná přání ( nějaké to mlsání, hračka...). Odpoledne mě navštěvovaly spolužačky - hlavně nejlepší kamarádka Jiřinka, se kterou jsme byly rozhodnuty pro společné bydlení....už tehdy s desítkou psů a koní...:-D :-D. Bylo to super, ale týden stačil. Pak šupajdo presto zpět do všedního života.

   V dospělosti se můj vztah k marodění změnil. Má to co dočinění s mou celkovou náturou. Čím jsem starší, jsem neposednější. Nevydržím ležet, nevydržím sedět, stále mě...."cos pohání"..., mysl roztěkaná. Absolvovat tak vyšetření na Pedagogicko- psychologické poradně, mám černé na bílém- diagnózu syndromu ADHD jak vyšitou :-D (ADHD („Attention Deficit Hyperactivity Disorders“ - hyperaktivita s poruchou pozornosti))....zdroj Wikipedie.

   V souvislosti s tím mě napadá....na základě potvrzení o mém ADHD bych mohla v rodinném prostředí získat statut manželky a matky s tzv. " balíčkem ohledů". Ten rozbalen poskytuje....individuální přístup, zohledňování mé roztržitosti, zapomínání, ztrácení klíčů apod.. Chování ke mně by mělo být dle balíčku ohleduplné, vstřícné, laskavé. Domácích prací bych měla mít na starost ,oproti jiným ženám- bez diagnózy- méně.....práce by měly být vykonávány po menších dávkách a za špatné provedení by neměly následovat výčitky a tresty.To by totiž na vývoj ADHD jedince mohlo mít negativní vliv. Mělo by mi být umožněn o přiměřené pohybové i duševní vyžití, za vše bych měla být náležitě chválena a povzbuzována. Jedině tehdy by se měla šanci má diagnóza zlepšovat. :-). Rozhodla jsem se "balíček výhod" nevyužívat a tak raději si ponechávám statut  bezdiagnostické...i když poněkud prdlé dámy.

   Ale nejsem to já, kdo by zde měl být v hlavní roli. Je to moje rodina, kterou jsem dočasně přejmenovala na " Úžasňákovy". A to právem. Všichni bez rozdílu vzali na svá bedra moje každodenní povinnosti. Uklízí, nakupují, pomáhají s pejsky a přitom všem jsou ke mně milí. V práci mám skvělý zástup- jednu z rodiny Užasňákových- mamá (tchýni)Jaruš. Vím, že mí žáci jsou v těch nejlepších rukou, vím, že mamá nic neošidí a půjde přesně v mé linii. Milé maily dostávám i od svých žáčků...A pochopitelně nesmím opomenout paní kolegyni, s níž  denně klábosím na ICQ nebo Káju, se kterou klábosím pro změnu telefonicky ..až táta obrací oči v sloup:-). Všichni tito lidičkové mě přesvědčují o tom, že prostě mám velké štěstí- už jen v tom, že je mám :-) Díky :-)

PS. A příště to bude , doufám, už zase jen o pejscích :-)

Jak se s Annie bavíme, když nemůžeme ven TADY