V neděli odpoledne jsme zamířili do Kopřivnice na návštěvu našich nebožtíků, odpočívajících na místním cintoríně. Počasí bylo zcela " nedušičkové". Sluníčko, teplíčko, barvičky...Podzim opravdu neměl chybu ( a dosud nemá.....až na to nekonečné listí na zahradě :-( ). Po delší době jsem zasedla za volant a to jsem asi neměla dělat, protože do té chvíle krásný a příjemný den se změnil ve chvíli, kdy mi za boha nešla zařadit dvojka a pokaždé , když jsem se do toho musela obout silou, to vydalo takový pazvuk, že jsem čekala, kdy mi  ze strany spolujezdce jedna přiletí. Na místě spolujezdce totiž seděl přísný a zakaboněný táta. Snažil se ovládat, ale moc mu to nešlo, zřetelně jsem zaslechla tu a tam skřípění zubů a nakonec jsem se dozvěděla i to, že spojku a řazení jsem vlastně pokazila já ( podotýkám, že moje frekvence ježdění je asi tak 1-2 krát měsíčně ), protože on ( táta) tím autem jezdí denně, tak přece je to jasné....!!!!! K dovršení smůly jsme zvolili cestu sice krásnou - přes Jistebník-, nicméně volba ani náhodou nebyla šťastná. Jaksi jsme nepočítali s tradičním podzimním výlovem kaprů. Ten byl u Jistebnických rybníků spojen s velkou slávou typu pouti, čili stánků a atrakcí. Stánky byly moudře rozestavěny po obou stranách velice úzké cesty, takže jízda tímto úsekem se rovnala hororu. Téměř nepřetržitě vstupovali do cesty chodci...s kočárky, se psy, s partnery.., do toho se davem proplétali cyklisti, kteří v krásném dni spatřili jednu z posledních šancí provětrat své bicykly, sem tam jsme potkali v protisměru dalšího řidiče-nešťastníka, co o výlovu nevěděl, a se svým autem se probojovával metr po metru- hrůza v očích. Co bylo ale úplně nejhorší ? Přeci projíždět skoro krokem na rychlostní stupeň 1-2- nešťastné to převodové stupně, které jsem zařazovala hrubou fyzickou silou, s pazvuky ozývajícími se kdesi z prostoru pod kapotou a se spolujezdcem, který byl blízko mrtvici. Dokonce i Annie, ač je na cestování autem zvyklá....vzpomeňme jen  cirka 17ti hodinovou cestu do francouzskho Lievinu....začala povážlivě pokňukávat. Na zadním sedadle se vrtěla, snažila se vetřít na přední sedadlo a vůbec nebyla klidná. Vzdát jsem to ale nechtěla. Nakonec jsme docestovali k cíli, aniž bych přejela jakoukoliv živou bytost či jiného tvora. Cestu z Kopřivice jsme si zpestřili malým zastaveníčkem u Lubiny. V létě jsme tady několikrát byli koupat psy. Protentokrát to koupání nebylo, ale i takové podzimní bloumání má v těchto místech něco do sebe. Frajera jsem měla samozřejmě s sebou a tak vzniklo několik docela pěkných fotek. ZDE Jen ten táta byl po mé extra jízdě " nějakej divnej" :-(.