Přísloví, že "nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř," bylo naší rodinou upraveno na " nikdy není psů tak moc, aby jich nemohlo být ještě více" a Eliška naplánovala krytí. Ke splnění mateřských povinností byla vybrána zástupkyně linie borderek- Nyx. Mužská menšina doma ani neprotestovala, zřejmě proto, že asi netuší, co takové štěněcí komando doma dokáže.

   Nemohu nevzpomenout, kterak jsme před 12 lety nalezli u cesty opuštěnou Bobinu. Zrovna hárala a Bert byl ještě jura. Příchod voňavého elementu do bytu více než vítal. My však rozhodně další rozmnožení rázně zamítli. Více než týden se nám dařilo zvládat jejich izolaci, až jsme o víkendu vyjeli na zahradu do Příbora. Měli jsme dva knírače a připadali jsme si už s tímto počtem psů nepatřičně výjimeční. Když jsme dorazili s třetím raťafákem, snad jsem se ani moc nerozhlížela po sousedech...tušila jsem, co si myslí ( tehdá jsem byla ještě málo otrlá a hodně jsem dala na úsudek okolí...teď už počet psů v závislosti na mínění okolí vskutku neřeším :-D ). Pustili jsme se do nějaké té zahradnické práce, Bert a Bobina důsledně izolováni. Jenže, jak už to chodí, zamilovaný Bert si v nestřeženém okamžiku nalezl skulinku, vyběhl z auta a bylo to!!! Zabránit tomu " nejhoršímu" se nedalo. Bobina pištěla, jak podsvinče, já řvala jak Viktorka u splavu...bohužel vše pozdě, jen táta na nic nečekal a když první sousedi začali směřovat své pohledy skrz náš plot, urychleně se "uklidil" do zahradního domku. Měl tam totiž něco strašně neodkladného na práci. A já, rudá až na zadku, důsledně milencům asistovala. Bobina pištěla skoro po celou dobu jejich 15ti minutového spojení. Táta jen čas od času vykoukl z domku a zeptal se, jestli něco nepotřebuji. :-D Sousedi tímto dnem měli definitivně potvrzeno, že normální určitě nejsme, když přijíždíme na zahradu množit čokly a ještě k tomu rasy nejisté. Tehdy dva "malí Bertíci" skončili veterinářovou rukou :-(. Bylo nám to líto, ale nic jiného se nedalo dělat. Tou chvílí bylo také definitivně ukončeno Bobinčino hárání. :-(.

   Hledání ženicha pro Nyx probíhalo dlouho a pečlivě. Nesčetněkrát jsem byla já (i ostatní členové rodiny) volána k počítači, to když Eliška obdivně očumovala toho zaručeně pravého. Přetáčely se mi panenky, když  mínila odjet k plánovanému aktu tu do Severských zemí, tu zase kamsi na Jih. Trpělivě jsme omrkávali další a další ženichy, zamotávali si hlavu a čekali až padne konečné rozhodnutí. Po všech stránkách to nakonec vyhrál hnědobílý krasavec Gino z Prahy. Čekalo se už jen na "Nyxinčiny dny". Jenže u ní člověk nikdy neví. Zatímco některá fena poslušně odhárá co půl roku, naše Nyx nedodržuje pražádné pravidelné intervaly. Veškeré možnosti plánovaného krytí jsou pak otázkou velmi hrubého zaokrouhlení na celá pololetí. Na samotném konci 2. pololetí loňského roku jsme konečně objevili na podlaze červenou kapičku. 12 dní na to už Elis nakládala Nyx do auta: " Jo, holka, je třeba se věnovat také mateřským povinnostem! ".

    Pak už jsme jen pravidelným telefonickým spojením dostávali zprávy o tom, jak námluvy probíhají. V těchto dnech by si měla Nyx užívat prvních dní svého chystajícího se mateřství.

                                        Nyxinčin "manžel" GINO

                      ( fotografie vypůjčena z Eliščiných www stránek)

   Aby bylo ještě veseleji, Annie pod dojmem, že kvůli okukované, ofukované a opečovávané Nyx spadla z pomyslné lopatky přízně, rozhárala se také. Duo háravek je pro místní vesnické psí frajery požehnáním. V průběhu  každého, u nás probíhajícího, hárání se houfy potenciálních ženichů, usilujíc o předání svých genů právě do naší normální rodinky, snaží všemožnými způsoby vetřít  do přízně voňavé psice, a to přímo na pozemku naší zahrady. Několik neodbytných milovníků mi dosud utkvělo za těch 5 let v palici. Kříženec ovčáka, teriér, velmi vytrvalý bígl (toho hnal táta ze zahrady několikrát koštětem) a mnoho dalších "obšourníků" , co se kumulovalo právě u plotu naší zahrady. Drzost včerejšího "zájemce" však nemá obdoby. Poklidné zimní odpoledne. Za okny zrovna sype, my pěkně v teplíčku vychutnáváme odpolední siestu, když najednou smečka spustí svůj ohlušující řev. Psi nepříčetně pobíhají obývákem a štěkot směřují k balkónovým dveřím. Venku je šero, musím těsně k nim, abych zjistila, co je objektem jejich náhlého vzteku. Za prosklenými dveřmi si to po našem balkóně štráduje obrovité labradorské, snad půlmetrákové, tele. Obří palice se mlsně rozhlíží, načumuje do okna - smečka šílí...my...také!!!

    Řešení se jako obvykle ujímá náš mužský element. Jeho nacvičená "sestava" s koštětem provázena hurónským řevem osvědčeně zabírá. Nepochopený nápadník překvapen hlasitým křikem a koštětem svištícím tátovi nad hlavou, urychleně vyklízí pole. Objevená cestička - díra v plotě od sousedů k nám - je zahrazena ( pokolikáté už?). Táta, ač žehrajíc na nenormálnost života s námi, je dozajista nejspíš rád, že nemůže dopadnout jako řada pupkatých chlopků, co se po guláši a třech pivech svalí na kanape a jejich jediným pohybem je mačkání dzindziků ovladače TV. On, narozdíl od nich, je takřka nepřetržitě v pohotovosti, když je třeba, vybíhá k rychlým zásahům....Proto, milé dámy, chcete- li mít chlopka stále jako proutek, akčního a negaučáka, pořiďte si dům se zahrádkou a k němu fenu nebo lépe aspoň dvě :-D. ( o dcerách nemluvě :-) )