kdo si někdy pořídil štěně ( předpokládám, že z návštěvníků mých stránek je to  naprostá většina:-) ) ví, jak ten malý "bezbranný" tvoreček dokáže zpřeházet veškerý domácí řád a  narušit  lety budované vztahy .V nenávratnu  je každodenní stereotyp, na scénu přichází akční seriál se štěnětem v hlavní a s členy rodiny ve vedlejších rolích. Marně se snažím vybavit si, jak vypadaly má rána před Annie. V 5 hod. jsem vstávala vždycky, v tom žádná změna, jen jsem si pokaždé v klidu prolistovala noviny z předchozího dne, vypila kávičku a psychicky se připravila na každodenní blázinec. V těchto dnech začíná blázinec bohužel už v těch 5 hod.Malá Annie se nejdříve vzorně vyvenčí, ale pak místo pokračujícího polehávání či spaní, jde se mnou na ranní kafe. K němu si přismýčí z pokojíku nějakou oblíbenou hračku. Třeba plyšového psa. Vyžaduje nekompromisně, abych se s ní o něj tahala. Přece nebudu v kuchyni sedět tak nevyužitá...? Přestože odmítám , aby mě štěně takto ovládalo, v zájmu spících členů rodiny  jakýsi náznak hry provedu. Někdy se s náznakem hry spokojí, jindy chce více. Pokud odmítnu, stejně každé 3 minuty běhám po bytě a zkoumám, co vyvádí. Objektů ke kousání je tu dost a dost.

Když se po práci vracím domů a jsem první, koho smečka po celém dni vidí, je to vskutku výrazné vítání.Okamžitě všechny štěkny a štěkavého fousáče vypouštím na zahradu, aby vykonali svou zadržovanou potřebu. Sousedé si s naprostou samozřejmostí nasazují  ušní  špunty, které nosí pohotovostně přivázané na šňůrce kolem krku. Jinak nás ale mají rádi:-)).

V několika posledních týdnech ( no, přesně třech ) vyrážím na zahradu k venčení také s kamerou. Natáčím a fotím opravdu

DOBRODRUŽNÉ VYCHÁZKY

      V pátek 21. 5. jsme si s Anninkou řekly, že zahrada je dost malá na to, aby 10 ti týdenní kelpie rozvinula doširoka své poznávací schopnosti a tak jsme spolu s  Bobčou vyrazily na první procházku mimo naši zahradu.Těšila jsem se, jak s Annie projdeme "můj"lesní okruh, kde bude stejně co nevidět chodit den co den:-). Vybrala jsem přiměřeně dlouhé i silné vodítko a vyrazily jsme. Prvních 200m to byla pohoda. Ann vesele poskakovala a dávala jasně najevo, že vycházka je velice dobrý nápad. Když jsme došly za poslední rodinný domek, pustila jsem Ann z vodítka. S Bobinkou byly v dobrém rozmaru a já si spolu s vycházkou užívala představy nadcházejícího víkendu. Pak jsem ale v dálce zahlédla siluetu velké černé psí postavy. Byl to vlídný labrador s páníčkem, kteří bydlí kousek od nás. To ovšem Annie nevěděla a když zahlédla černé monstrum, dala se na zběsilý útěk. Marné bylo moje volání, piškotkování, tleskání a všemožné vábení.Anninka prchala co jí její krátké štěněcí nožky dovolily. Neviděla, neslyšela a o mě se pokoušel infarkt. Cesta k našemu domu je sice velice málo frekventovaná, ale přece jen sem tam nějaké auto vyjede...a že řidiči nejezdí zrovna pomalu a předvídavě, tak o tom by se dal psát román....:-(. Naštěstí Ann odbočila do otevřené zahrady paní sousedky bydlící v posledním domku v řadě. Paní sousedka je milá dáma, která má pro pejsky pochopení.To prokázala už v době, kdy byla malá Nyx a rozhodla se vykoupat v jejich nóbl jezírku. Evka se tehdy vrátila z procházky mírně skleslá a dlouho nemohla Nyxe zapomenout tu ostudu, když ji tahala z vody a pak koktala sousedce omluvy...:-). Tak tedy tam si to namířila i Ann. Paní sousedka mi Anninku pomohla odchytit a já jsem se snažila ji přesvědčit o tom, že na vycházce ji nečeká nic strašného a že to bude prima. A taky že bylo:-). V sobotu jsme vyrazili znovu. Tentokrát i s tátou a  Bertíkem . Byl už večer, pejskaři už měli většinou vyvenčeno a tak si to malá s naším fousatým dědkem štrádovala vesele po oné "nefrekventované" cestě směrem k hájovně , což je asi tak odhadem 500 m. Vše probíhalo bez nejmenšího problému. Vraceli jsme se už zpátky, když tu se náhle z lesa vynořila velká postava hnědého dobrmana. Anninka překvapením vyštěkla a dobrman se vyřítil přímo na ni. Ann smrt v očích se pustila cestou necestou úprkem směrem "pryč". Dobrman - opravdu nepřívětivě...přímo vztekle vypadající- se hnal za ní. Dloubal do ní košíkem, který měl naštěstí nasazen na své krvelačné tlamě. Aňa srdceryvně kňučela, hystericky pištěla a vydávala zvuky vyjadřující:" Je se mnou amen, ....paničko...pomóc !!!!!" Jasně, že jsem běžela, co mi nohy stačily, abych své Annince pomohla. Neohroženě jsem se postavila dobrmanovi tváří v čumák a byla jsem odhodlána Annie bránit vlastním tělem. Nakonec jsem ji vzala na ruce a dobrmanovi jsem hrozně vynadala. ( Přece jen měl košík:-)) ). Teprve asi  po dvou minutách ( ty mi připadaly jako věčnost) vyšla z lesa asi 16ti letá slečna. Omlouvala se, že ona ( dobrmanka), když na ni někdo zaštěká....tak se neudrží...., ale já neměla pochopení. Mladé dámě jsem řekla od plic co si myslím. Naštěstí Ann za 5 min. byla úplně v pohodě. O tom mě ale přesvědčí až opětovné setkání s nějakým velkým psem.

   V neděli jsem i přes tyto dva nepříjemné zážitky vyrazila na procházku zase. Oblačná obloha se roztrhla a vykouklo sluníčko. Vzala jsem tedy Bobinku a Anninku a šlo se. V posledním domečku v řadě bydlí krom té hodné paní, co mi Ann pomohla chytit při jejím útěku , i jack russel Bady. Sympatický teriérský švihák, kterému vždy podstrkuji piškotky. Tvářil se tedy na mě velice přívětivě a taky se hodlal seznámit s Anninkou. Ta byla jeho přízní potěšena až do té míry, že k němu strčila pod plotem svou zvědavou hlavu. Následoval však příšerný kvikot. Jelikož jsem neviděla za plot, co se přesně děje, moje bujná fantazie mi vykreslovala hororové výjevy ukousnutého čumáku či vyškrábnutého oka. Srdce  mi pracovalo rychlostí asi 200 tepů za minutu, začínala jsem zmatkovat, byla jsem bezradná. Teprve sousedka mě uklidnila, že Ann je celá a že příčinou jejího šíleného řevu není agresivita jejího krátkonohého teriéra, ale malý prostor pod brankou, který Ann dovolil dostat hlavu tam, ale znemožnil ji dostat zpátky:-). A tak jsem  musela zasáhnout a její malou zvědavou hlavu dostat násilím k většímu otvoru a tím pádem i ven. Uff. Povedlo se. Myslím, že Annie už nebude pod plot strkat hlavu. Dobře to dopadlo, ale všem dobrodružstvím ještě nebyl konec. Došly jsme do lesa. Krásný lesní okruh, krásné počasí, skvělá nálada...Pustila jsem Anninku z vodítka. Byla úžasná. Poskakovala zvesela kolem mě. Procvičovaly jsme přivolání na piškotek a Ann to zvládala bravurně. Občas jsem se holkám schovala za strom, aby mě musely hledat a více si mě hlídaly. Na cestě zpět se holky začuchaly a tak jsem se rozběhla a volala je za běhu. Anninka se za mnou bleskově  pustila. A najednou.....čáááách do kaluže!!!!!! Byla tam totiž taková hluboká brázda a byla až po vrch naplněna vodou. Kdyby to byla normální čistá voda, celkem bych se nad tím ani nepozastavila, ale byla to stará, bahnivá a příšerně zapáchající mokřina. Ann do ní žuchla a ztuhla. Kdybyste viděli ten znechucený, přímo zhnusený pohled...:-)), když si prohlížela své zabahněné fawn tělíčko.....:-) Úžasně komická situace. Chtělo se mi Ann chlácholit, sušit a vynahrazovat jí ten zážitek piškotky, ale nakonec jsem dělala, že jsem si jako ničeho nevšimla a povzbuzovala jsem ji k rychlejšímu běhu za mnou. Domů jsme došly příjemně zrelaxovány a spokojeny. Potkali jsme cestou spoustu Anninčiných obdivovatelů...všichni ji chtěli hladit, ale sotva se přiblížili na krok a uviděli ( a zejména ucítili), v jakém zbědovaném stavu štěně je, upřeli na ni jen soucitný pohled ( a na mě takový....no, podivný...:-) ), jen se usmáli a pokračovali ve svém směru......Annie skončila ve vaně. Běžné osprchování ale rozhodně nestačilo. Museli jsme ji odrbat šamponem. Teď už je zase holka jako cumel:-).

   Tři vycházky mimo zahradu a všechny vskutku nadmíru pestré. Jak vidno, určitě se s Ann nudit nebudeme. Den jsme zakončili na zahradě. Tam jsem natočila i zajímavé video, kterak sousedovic kocour Ferdinand zahání Ann - hrdinku :-))