Každé Andulino hárání je stejné. Před očima se nám z energické bláznivky mění ve smutnou, zasněnou, notně zpomalenou kelpinu bez zájmu o cokoliv ( pardon...žrádlo vyjímaje). Jako pokaždé, i tentokrát, jsem se zdráhala tento fakt a nevyhnutelný stav vzít na vědomí. Stále věřím, že v tom musí být něco jiného. Něco, co fenu trápí. Vytvářím si stále nové teorie proč tomu tak je, hledám příčiny, které bych v rámci Anninčiny "normalizace" mohla eliminovat či nějak ovlivnit. Hned po prvním hárání jsem nechala Annie "pustit žilou" a její krev vyšetřit na vše možné i nemožné. Výsledek- naprosto zdravá. Vyzkoušela jsem tedy vitamíny a potravinové doplňky, aroma i audioterapii, uvažovala jsem i o thajské masáži ( jen do té doby než jsem sama na svou kůži zakusila "thajské paže" :-( )Annie sice vzkvétala, nicméně neběhala. Co když ji něco bolí? Co když jí dávám málo žrát...nebo hodně? Jestlipak se špatně nevyspala? Nemá tvrdý pelech? :-D Letos jsem přišla s naprosto novou teorií.

  Naší zahradě vévodí dva rozložité třešňové stromy. Každý rok se potýkáme s jejich nadúrodou. Sotva dozrají, všichni poctivě uzobáváme, pak obíráme, zpracováváme, rozdáváme, ale na stromě se to stále červená. Jediný, kdo může třešně po celou dobu jejich produktivního období, je Ann. Je z nich unešena. S prvními načervenalými kuličkami se mění ve špačka a určitě, kdyby to uměla, psala by dopis Ježíškovi, aby jí přinesl nějaká, aspoň zánovní, křídla. Nebudou-li křídla, alespoň tedy špičky, na které by se k obírání mohla postavit. Na přelomu června a července je Annie doslova ukotvena pod stromy a dychtivě spásá to, co spadne na zem. Po celé léto pak při sběru psích exkrementů bezpečně poznávám ty její.

  Je konec srpna a podoba Anninčiných exkrementů se nemění, ač třešně jsou již dávno za zenitem. Ann spásá dále, i když už třešínky notně změnily podobu. Z červených, šťavnatých a voňavých na hnědé, scvrklé a nevábné. Přemýšlím: Plody  už nějakou dobu leží na zahradě, některé byly přezrálé...nejsou ty třešně náhodou maličko zkvašené a Ann s takovým apetitem je spásající permanentně "namletá"? S příjemně ztěžklými packami se to pak určitě lépe leží na zápraží než dovádí na překážkách...!

   Pod stromem , který už pomalu shazuje i to listí, vyhledávám malého hnědého scvrkloně (musím dávat velký pozor, abych nezaměnila...podoba je skoro dokonalá :-D )

S antiapetitem, ale napnutá zvědavostí, ochutnávám. Je to sladké, vysušené, ale po zkvašení ani stopy. Možná dobře. Od příštího roku by taky mohl začít okolo třešní spásat spolu s Ann i táta...

Ani tato teorie tedy nezdá se býti správná. Tak třeba to vystopuju příště :-D