Staroušek  Bertoušek svými kmetskými vrtochy jen kvete. Mezi ty nejvýraznější patří neustálé vymáhání si svých domnělých práv. Není dne, kdy by nás kňučením neupozornil na celou řadu věcí, na které má své neoddiskutovatelné právo a na které jsme my- sklerotičtí páníčci- trestuhodně zapomněli. O svá práva se hlásí zásadně v nejnevhodnější dobu- např. když člověk právě dorazí z práce, potřebuje si uvařit kafe, aby mohl celé odpoledne fungovat ve službách domu a jeho psích nájemníků. To není pro Berta argument. " Je snad tvoje kafe důležitější než moje běhání za modrým gumovým kolečkem? Je tvůj dlabanec přednější než můj? A co ty noviny? Nepočkaly by, když chci zrovna podrbat?, " myslí si ten psí skrček. A spustí kňučící koncert. Nervičky po celém tom náročném dni bývají už pěkně napnuty a Bertíkovy vyděračské pazvuky na ně parádně brnkají. Brnky brnky...Nic platno, že je Bert napomínán a okřikován.Fousatý ťulpas, hluchý jak pařez, se tváří spokojeně i když domem burácí naše marné: " Běž na místo! Fuj!.....Vypadni, ty vole!!!!! " Když už otravování dosáhne jisté meze, popadne ( častěji táta) cokoliv, co je po ruce a mrskne daným předmětem po neodbytné stvůře. Nejčastěji vzduchem sviští boty, polštáře, ....z těch kurióznějších to byl naříklad televizní ovladač. Od razantnějších zákroků proti otravovi nás odrazuje jediné. Co když dědka vzápětí trefí šlak a žijte pak s vědomím, že jste se tomu vrtošivému páprdovi podepsali na předčasném skonu....?

       Před týdnem si ten skřet na nás vymyslel další ďábelský plán. Ono totiž nestačí, že v noční době, na polštářku mezi tátou a mnou, předvádí chrápací preludia, takže jsme pomalu zralí na špunty do uší. Chápeme, že možná i my "preludujeme" v duetu či triu, proto s porozuměním stárnoucího psího fyzična toto taktně přecházíme. Co už ale přecházet nelze, je buzení uprostřed noci. Ano, přesně tak. Když jsou novému dni sotva dvě hodiny, ozvou se zvuky. Pochází od Berta. Ten si totiž vzal do hlavy, že je to ta nejlepší doba k provedení hygieny svých tlapek. Dá se do jejich pucování s výrazným doprovodným mlaskáním. To po chvíli plynule přechází v chrochtání, přičemž se jeho chlupaté tělo přelévá z pozice uprostřed ( mezi tátou a mnou) více vpravo, či vlevo. Podvědomě obludě uhýbám, až  se pak často budím srolovaná jak palačinka na samotném okraji královsky prostorné postele. Poslední dva dny však Bert noční scénář ještě přitvrdil. Mlaskání a chrochtání nabralo na délce a hlavně na grádech. Dnes táta už nevydržel a dal záškodníkovi rázně najevo, že to nestrpí. Fyzicky do něj dloubl. Bert, zřejmě si vědom toho, že svým psím věkem daleko převyšuje pětačtyřicetiletého " cucáka", se urazil. To by bylo relativně dobré řešení, které by mohlo eventuálně přinést trochu toho nočního klidu. Bohužel se klid týkal jen poloviny z naší manželské dvojice. Táty. Bert se totiž od něj po jeho fyzickém ataku  zhnuseně odtáhl...přes můj polštář, pochodem přes můj skromný vlasový porost, aby zaparkoval na původně mé, i když stále se zmenšující, části postele. Byla jsem proti své vůli vmanévrována do nepohodlné polohy na jeho malém uprděném polštářku a tak, protože hodiny " už" ukazovaly jen několik ( asi 15 :-) ) minut do páté, rozhodla jsem se vstát a celé to své utrpěné příkoří tadyhle sepsat. Řídíce se rčením, že všechno zlé je k něčemu dobré, mám teď aspoň jisotu, že v delším dni vykonám více práce. :-). Při častějším opakování podobných situací to moje brzké vstávání možná vydá na knihu!!!!!