Včera jsem zažila pátek 13. převlečený za úterý 31. Začalo to urputným ranním hledáním peněženky. Obvyklá scéna. Zmateně prohrabuji tašku a můj výraz se blíží výrazu  "zoufalce".Tempo hrabání se pozvolna zvyšuje, nabývá na razanci, oči vystupují z důlků, srdce buší, objevují se krůpěje potu na čele, mám dojem, že sem tam vydám i nějaký ten polohysterický pazvuk. Rodina mě v klidu pozoruje nebo se naopak věnuje s naprostou ignorací svému. Všichni totiž dobře ví, že za pár chvil se ze "zoufalce" proměním na "šťastlivce"- to když si vzpomenu, že peněženku jsem v inkriminované tašce vlastně vůbec neměla, ale že jsem ji položila na skříňku v obýváku. Tam ji také nacházím a rodina jen obrací oči nad mým po stopadesáté stejným tyátrem. Kéž by i včera šlo jen o tyátr. S nadhledem bych přešla oči v sloup i uštěpačné poznámky na svou sklerózu v pokročilém stádiu. Začalo to stejně. Právě se rodil "zoufalec", když mě táta uklidnil, že peněženku včera určitě někde viděl a že tedy nemusím vstupovat do dramatičtější fáze "zoufalce", nýbrž mám jen přemýšlet a brzy bude pohřešovaná věc na světě. O chvíli později však už sám šmátral po komodě- hledal dřevěnou truhličku, která  léta ukrývá technické průkazy našich vozidel. Jedno s druhým ....Colombovským instinktem jsme nakonec došli k hrůznému zjištění. Peněženka i truhlička ležely v předsíni, kde se vstupuje po dřevěném schodišti.... Otevřené hlavní dveře nám podezření potvrdily. A tak jsme v jedné z nejklidnějších částí Ostravy, kde jsem se až dosud i přes svůj vrozený panický strach z " pachatelů" všeho druhu cítila bezpečně, zažili vloupání skoro až do ložnice.

  Jasně vidím, jak Vám na rtech visí otázka....co dělali naši psi, když zloděj šmejdil naším domem. Odpovím naprosto upřímně. Spali jak dudci. Místo aby se na narušitele našeho soukromého prostoru chrabře vrhli a roztrhali ho na kousky, dávali si " na ucho" v pelíšcích a postýlkách. Absurdnější situaci si snad už ani neumím představit. Pachatel jde po schodech a na zdi se rozsvěcuje světlo s pohybovým čidlem. Ano, naše vlastní světlo ( hajzlík) mu u toho i svítilo: " Prosím, pane zloděj, pozor ať nezakopnete, pohleďte vpravo...co tu máme pro Vás zajímavého,... tak neváhejte a berte..." Než uplyne časový interval svícení, je ozářena celá předsíň a pootevřenými prosklenými dveřmi proniká světlo až na naše postele. Tam spíme my, Barunka , Bobinka a Bertík. Za zavřenými prosklenými dveřmi dalšího pokoje se vyvaluje Annie. Nikdo z nás na světlo nereaguje. Teď už věřím, že i kdyby se v předsíni střílelo, nejspíš bych to taky zaspala. Drzost pachatele nezná mezí. I když se nečekaně ocitá v záři reflektorů, vystoupá až nahoru a drapsne na komodě ležící peněženku a dřevěnou pěkně zdobenou truhličku. To se asi, sviňák, podivil, když místo náušnic se safíry, zlatých prstenů a briliantových náhrdelníků objevil jen pár zubem času mírně nahlodaných papírků nevalné hodnoty...rozuměj techničáky. Bezprostředním důvodem k ukončení lupu bylo dle mého názoru zaregistrování náhubku větších rozměrů, který ležel vedle čajznutých věcí. Zloděj tušíc přítomnost krvelačné obludy urychleně pláchl. Krvelačná obluda ve vedlejším pokoji však svým neomylným psím instinktem vycítila, že čas vstávání se ještě nenaplnil a o tom, že má páníčky informovat o jakýchkoliv podezřelých zvucích, ji nikdo předem neinstruoval.

 Ani s peněženkou to kluk zlodějská nevytrhl. Vypadala objemně, přitažlivě, ale to jen " klamala tělem". Naditost byla způsobena množstvím dokladů, které jsem v ní "chytře" nosila. Obsahovala ale také celou řadu nesmyslů. Tak třeba se chmaták může potěšit z historické papírové padesátikoruny, z několika šupin, které dle obsahu portmonky evidentně neplnily svou funkci, kolečka do vozíku, fotografií členů rodiny vychechlaného malého kominíčka pro štěstí, tužky na oči...finanční hotovost však rovnala se nule. :-D Aspoň malá to satisfakce za čekající mě vyřizavací kolotoče v úřední mašinérii...fujky!

 A aby toho nebylo málo, cestou do školy jsme se s dcerami podruhé narodily. Na cestě jsme totiž dostaly pořádný smyk a lítaly jsme s autem od jedněch svodidel ke druhým. V hlavě mi šla kýčovitá filmová scéna, jak člověku těsně před smrtí běží v hlavě zrychlený sled důležitých životních událostí...dětství, svatba, narození dětí, jejich vývoj....Trvalo to neskutečně dlouho a skončilo to tak, že obráceni o 180 stupňů jsme čumákovali přímo proti autům jedoucím v rychlém pruhu. A tady při nás stáli skutečně všichni svatí. Skoro denně zažíváme na silnicích bezohledné šílence ženoucí se kdesi jako o život. Projíždět těmi místy v nešťastné době zrovna nějaký takový , dozajista by neubrzdil a my mohly prdět do hlíny ajn cvajn. Takto si aspoň říkáme, že to bylo určitě nějaké znamení. Nějaký vzkaz " shůry".....možná mu i trochu rozumím, ale nechám si ho pro sebe :-)