Pokud jste při nadpisu zbystřili a s očekáváním něčeho pikantního se ke čtení pohodlně usazujete, musím Vás zklamat. Nejpikantnější na celé noci je jen má pyžamová produkce po zahradě...jinak zhola nic. Ale začnu  postupně. Úterý znamená vždy pro Andulu a zbytek smečky nejméně oblíbený den. Mám totiž práci až do půl čtvrté a než se dostanu domů, je skoro pět. V zimním odobí je tedy venku už tma a o šmatlání po osvětlených vřesinských uličkách se psem na vodítku nemám zájem ani já ani Andula. Myslím, že jen Bertík by to kvitovat s povděkem, neboť by si aspoň přečetl nejnovější psí zprávy psané na všech rožcích. Naše škola chce mít své pedagogy vzdělané a tak nás vysílá zejména letos, na školení nejrůznějšího druhu. Jsme vzděláni, co se kritického myšlení týče, umíme se vypořádat s patologickými jevy ve škole, mrskáme požární předpisy a zdravovědu jako rození hasiči či zdravotníci a nyní umíme pracovat ( tedy získali jsme jakýsi základní pohled na problematiku ) s vymožeností doby- interaktivní tabulí. Všechna školení proíhají samozřejmě  v odpoledních hodinách a to někdy docela pozdních. A zrovna tento týden se sešlo dlouhé úterý s předlouhou středou. Zatímco v úterý mě Annie vítala neobvykle radostně...vyváděla, jako bych snad vstala z mrtvých....středeční flákání až do večera mi tedy už nehodlala odpustit. Když jsem okolo půl osmé zahlaholila u dveří...ahoj!, vrhla se na mě hlasitě vítající smečka, jen Andula prošla v dálce pokojem s čímsi v hubě. Na zavolání povinně přikvačila, dvakrát jako z donucení máchla ocasem a pokračovala v kuchání dalšího plyšáka. Jeho vnitřnosti byly evidentně zajímavější než panička, která stejně již neposkytne žádnou zajímavou činnost. Je utahaná, zdrblá, hladová....co s takovou paničkou, že? Pak si to ale rozmyslela a rozhodla se, že když ne procházka, aspoň intenzívní hraní. Pořídila sis, paničko, kelpii, tak nemůžeš být lenoch ! Na úvod hry mě štípla do zadku a když jsem se otočila, že ji něčím majznu, přikrčila se do takové té číhací pozice a vzápětí se jí v držce objevil přetahovací cop. Naštěstí byla poblíž Nyx a ta mě ve hře zastoupila. Trochu se , holky, popřetahovaly...."tankovitá" Annie už Nyxe zdatně silácky konkuruje. Pak se Ann pustila do další oblíbené hry. Vydrží ji hrát i celé hodiny. Když svítí slunce, hraje v obýváku u okna, když svítí lampička, tak u mě v pokoji. Princip je jednoduchý. Skočí na pohovku a rozvíří sotva viditelná zrníčka prachu ( nemyslete si, že jsme nějaká čuňata se zaprášenou sedačkou....to půjde jistě u každé sedačky, ať už uklízí kdokoliv sebevíc....) no a pak na ten usedající prach tak přiblble kouká ze všech úhlů, ze všech pozic, uši nastražené, hlava mírně nakloněná, výraz jak jeliman....Když se prach usadí, začne znovu. Včera si hru zpestřila. Snažila se rozviřovat prach na mé točité pojízdné židli a moc se jí zalíbilo "ježdění" po pokoji. Příště jí musím židli dát do většího prostoru a celou scénu natočit- stojí za to. Jen nesmí být doma táta, jelikož se vyjádřil, že fakt nejsem normální. Ale s tím si mě už bral, že jo?

    Ale abych konečně došla k té noci. Večer jsem to zalomila nebývale brzy. Okolo deváté. První vzbuzení přišlo záhy. Po 22 hod. se vrátila Eliška z práce a psi to samozřejmě zbytku rodiny vzorně ohlásili. Naštěstí jsem usnula opět okamžitě. Po dvou hodinách jsem vstávala znovu. Andula škrábala na dveře pokoje, kde spí. Pustila jsem ji tedy ven a snažila jsem se moc nerozlepovat oči, někdy se mi totiž nedaří navázat okamžitě na přerušený spánek a já pak brejlím do tmy třeba i hodinu s hlavou přemílající všechny své zážitky, dojmy, pocity, plány...Když se Ann vrátila, odporoučela se do svého pokoje a já šla navazovat na přetržený spánek. Podařilo se to asi za 20 minut, abych za další hodinu musela vstát znovu. Ann opět škrábala na dveře pokoje a tentokrát to byl táta, kdo mě docela nevlídně probudil  strohým : " Zase tam škrábe ten tvůj čokl " A to je prý pes nejlepší přítel člověka... Nikdy bych svého nejlepšího přítele takto drasticky několikrát za noc nebudila....Annie se prostě nechtělo spát. Možná mi chtěla vynahradit to odbyté večerní vítání, protože radostně vyskočila na postel a těšila se na fyzický kontakt. Ten skutečně přišel v podobě uchopení za srst na krku ( ochránci zvířat toto nevlídné , ale stále srdcem něžné gesto v tomto případě jistě pochopí ) a odvedením Annie do její " cely" ( rozuměj klece). S přáním příjemného zbytku noci jsem za ní zaklapla dveře. Tím jsem měla Andulu vyřešenu. Nyní ovšem nastala patálie s Bertíkem. Ten se totiž rozhodl, že by si rád srovnal záda na mém ortopedickém polštáři. (Bert spí s námi) Nenápadně se začal posunovat za svým cílem a vůbec mu nevadilo, že si lehl i na mou hlavu. Po odsunutí na jeho místo se pomstil hlasitým chrápáním a nad ránem - v 4:25 i požadavkem venčení. To už se ale vyvalila z šatny i Bobina a Barunka se začala otřepávat svým typickým způsobem, kdy její uši o sebe více než hlasitě pleskají. Vypustila jsem je na zahradu a stála jsem ve ztemnělém pokoji za oknem, abych je po bleskovém vykonání potřeby vpustila domů a já rychle ještě na chviličku šupla do pelíšku. Holky se vrátily celkem rychle, jen Bert nikde. Zavolala jsem. U sousedů se už svítilo, Bert jistě somroval u hodných sousedů piškoty. Snažila jsem se jeho touhu po piškotech trumfnout zavoláním "piškotééééék", ale nic se nedělo. Čekala jsem ještě tak 3 minuty a zkusila to znovu. Zase nic. Náš Bert se rozhodl, že už má věk na to, aby se začal projevovat jako hluchý pes. O to by nic, věkově na to snad  i nárok má, nebýt jeho hluchota výběrová. Přiběhne jen na povel, který mu přináší nějaký užitek ( pamlsek, aportek, procházku ). Nyní věděl, že piškot v daleko vyšším počtu může získat přes plot. Já, jakožto skrblivá panička, totiž piškoty pro pejsky půlím, zatímco soused Karel mu je strká i po dvou. A tak jsem vyrazila ve svém nóbl bleděmodrém pyžamu s králíčkama na zahradu. Nebyla už tak úplně tma a já na sebe navíc upozorňovala tím svým: " Bertííííííí....piškotééééék " ( nááááá puťa puťa...). Časně vstávajícím sousedům aspoň nemuselo být líto, že si přivstali, neboť pohled na v pyžamu producírující se Panajzňu byl jak pro bohy....Jistě jsem se aspoň několika lidem postarala o denní dávku humoru. Když jsem uviděla Berta....v klídku si očuchával jakýsi psí vzkaz u plotu, zamířila jsem k němu docela rozezlena. Prevít to vycítil a šupajdil domů. Samozřejmě se u balkónových dveří nezastavil a nepočkal až mu utřu packy. Narazítkoval je přímo na včera čerstvě setřenou podlahu. No a to už je skoro všechno, protože když jsem si lehla, začaly mi naskakovat právě tyhle věty k sepsání  dnešního nočního psího teroru!!!! Takže jsem vstala a psala. Příjemné počteníčko a pěkný den všem :-D