10.03.2026 07:10

      Můj muž je vášnivý amatérský tenista. S partou stejně nadšených sportovců z naší obce vyráží třikrát týdně na místní kurty, aby zde strávil zhruba dvě sportovně - společenské hodiny. (Rozuměj - společenská část spočívá ve spláchnutí sportovního výkonu několika škopíky pivíčka a chlapském tlachání)

    Sotva klika cvakne, dveře letí - táta vchází do dveří,  vysílám mu v ústrety jasnou otázku: " Vyhrál jsi?" Není na místě domnívat se, že by snad záporná odpověď měla za následek nějakou sankci jako třeba odepření večeře či čehokoliv jiného, výzvu k zvýšeným tréninkovým dávkám apod. Kdepak. Dotaz je veden čirým zájmem té nevětší fanynky. Většinou mi přiletí kladná odpověď, která však také není spojena s žádnými bonusy. 

   Nadšení obecních tenistů vyústilo v odhodlání uspořádat turnaj. Sympatický nápad vznikl před mnoha lety a získal si svou tradici. Ze zprvu celkem málopočetné akce se brzy stalo oblíbené sportovní klání, konající se několikrát do roka. Po několika proběhlých turnajích napadla tátu myšlenka na jejich  zpestření. Než se sportovci vrhli do lítých tenisových bojů, nadlábli se obloženou bagetou, kterou jim táta připravil. Pravděpodobně byla hra s takovýmto základem v žaludku příjemnější, neboť bagetou to neskončilo. 

    Táta na příští akci chlapů přislíbil guláš. Už v pátek vyrazil na nákupy a následně na kuchyňskou linku vyskládal velký flák masa, hrnec cibule, hrnek česneku a směsici sáčků nejrůznějšího koření. V garáži vyhrabal z hromady harampádí obrovský hrnec z doby našeho podnikání v ubytovacích službách, řádně jej vydrbal od letitého nánosu prachu a připravil se ke gulášovému blues. Abych prokázala dobrou vůli, nabídla jsem tátovi pomoc. Svěřeny mi byly podřadnější práce jako loupání a krájení cibule a česneku, úklid použitého nádobí nebo pomocné úkony jako "podej", "podrž", "přines". Finální ochucovací práce provedl mistr kuchař. V pozdních večerních hodinách byl guláš hotov. Pečlivě jsme jej zabezpečili v chladné vstupní chodbičce, abychom se ráno nesetkali s prázdným hrncem a blaženým  výrazem ve "tváři" našeho psa Michala. 

               

   Ráno táta připravil osvědčenou bagetovou snídani a jel nakoupit čestvé pečivo ke guláši. V turnaji nejenže získal umístění na bedně, ale sklidil od chlapů pochvalu a uznání za mňamózní guláš. Povzbuzený táta držel poté tradici gulášů několik akcí po sobě, pak však přišla jeho  potřeba cosi změnit, cosi vylepšit. Místo guláše chystali jsme příště řízky a bramborový salát pro 30 sportovců. Stejný scénář jako u guláše. Nákupy, přípravy ....hlavní kuchař a jeho "picmoch" tedy já. Loupu brambory, krájím zeleninu, naklepávám maso, následně bořím ruce do strouhánky...

   Abych nezapomněla - jídelníček musí vždy zohlednit stravovací gusto jednoho tenisty  - vegetariána. Proto k řízkům obalujeme i květák, jindy místo klasického guláše připravujeme guláš z hub, do bagety nevkládáme šunku, nýbrž několik druhů sýra. Ještě že "vegoš" je jediným výjimečný strávníkem. Být v grupě několik dalších - například s bezlepkovou či bezlaktózovou dietou, asi by nás piclo. 

   Den turnaje se začíná dotýkat i mne. Bagety si táta ráno odveze, ale pro guláš či jiné menu si přijíždí brzy odpoledne. Je tedy třeba vše připravit. Tímto vždy má úloha v celé žranici končila. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem v momentálním dobrém naladění vymyslela "sladkou tečku". Ano, podlehla jsem gastrománii mého muže a stala se tak trochu její součástí. Přece jen vidět v tátovi ten elán, tu radost dělat radost...nedalo mi to a ráda jsem přispěla svou troškou do mlýna. Na mém narozeninovém palačinkovači jsem uklohnila 30 palačinek, které jsem natřela rybízovou domácí marmeládou, zavinula, pocukrovala a vložila do dózy. Sladká tečka stala se úspěšným labužnickým počinem a součástí "tradice této žranice". Tímto však vyšperkování turnajového menu neskončilo. Zkrátím to. Přibyly obložené mísy, k snídani volská oka, párečky či tlačenka, miniřízečky na pozdní odpoledne...

    Přípravy na poslední tabuli však neměly obdoby. V radostném opojení z minulé gastro části turnaje, posilněn několika panáčky čehosi ostřejšího, hodil táta do placu otázku - cože má připravit na příště. Nuž...ptal se, tak se dozvěděl. Zvěřinu se šípkovou omáčkou a knedlíkem.

  Už dávno jsem přestala nápady tohoto typu veřejně komentovat. Jakožto manželka po takřka čtyřicetiletém soužití jsem schopna činit diplomatické kroky - česky řečeno nevymlouvat nápad, nehartusit, ale naopak pomoct u všeho, čeho je třeba. A tak rukou společnou zpracováváme ještě poněkud zmrzlé maso, zeleninu, zapojujeme oba naše "giga" hrnce, loupeme a krájíme cibuli  -  z očí nám teče jako z okapů při jarním tání, avšak bojujueme a okolo desáté večer už náplně obou hrnců bouřlivě bublají na sporáku. Šéfkuchař dokončuje své dílo hrubě po půlnoci. 

   Zatímco sportovci se zodpovědně připravují na zítřejší tenisový turnaj příkladnou životosprávou, táta vstává ráno s tmavými kruhy pod očima. Než vyrazí hrát, musí ještě zajistit čerstvé pečivo, vyrobit snídaňové bagety a 3é volských ok. Po osmé vyráží do akce. 

  Mě čeká ještě výroba palačinek, obalení a usmažení miniřízečků, dokončení omáčky, nazdobení obložených mís, příprava spešl vegetariánského menu. Dle tohoto několikaletého vývoje usuzuji, že brzy nadejde chvíle, kdy budeme péct domácí chleba a stloukat máslo. Jako hlavní chod pak servírovat "MOTÝLÍ KŘÍDLA V ŠOULETU, FLAMBOVANÁ ZA LETU" a na závěrečný ceremoniál k ukončení turnaje pak překvapíme účastníky obrovským několikaposchoďovým dortem, z jehož útrob vyskočí sličná děva a předvede nápaditý tanec s tenisovou raketou.  Po posledním turnaji však dostává tátovo gastronomické show povážlivou trhlinu. Pro přehršel starostí o pupky sportovců, sám podává tenisový výkon, s nímž je absolutně nespokojen.  Dokonce se dá slyšet (zatím jen doma :-D ), že oblíbená "žranice, co nemá hranice" končí, přece jen by ještě rád vyhrával. Já mu to kategorické ukončení až tak nevěřím. Příště uvidíme :-).