TÁTA ZÁVODNÍKEM
Nejkrásnější víkend pro učitele je ten, kterým startuje prázdninové období. A právě v tento úžasný víkend jsme si s tátou naplánovali psí akci. Ještě před několika lety by nikoho z nás nenapadlo, že by i táta mohl dojíždět na závody bojovat o nějaký ten metál. Odjezd babince a smečky z baráku mu vždy skýtal možnost tak trochu zrelaxovat. Kdo by to řekl, že i on vymění svůj klid za závodní atmosféru.
Objevil totiž disciplínu, která jej opravdu zaujala. Dogfrisbee. Zprvu šlo jen o takové "domácí házení". Psiska šla do všech pokusů s nadšením a ochotně páníčkovi odpouštěla špatné hody. Táta se pomalu z dlouholetého pozorovatele našeho psího soutěžení měnil v aktivního závodníka. Jak se to stalo...?
Jednoduše jej uchvátila podívaná na "létající psy" lapající po barevných plackách. Souhra člověka s psím parťákem v této disciplíně jej přiměla k touze si to vyzkoušet. Potenciálních psích závodníků skýtal náš dům vždy dostatek. Nadšení pro barevné kotouče má většina z nich zakódované ve svém psím srdci a tak otázka motivace je předem dána.
Průkopníkem tátova sportovního snažení byla Annie. Jak lze správně předpokládat, začátky s ní nebyly zrovna snadné. Ne, že by chytré psisko nevědělo, co se po něm žádá, ale kvalita jejího chytání nekorespondovala s ochotou chycený disk pánovi neprodleně odevzdat. Docela dlouho trvalo období, kdy Ann odnášela disky kamsi daleko do polí. Nedbala volání a teprve až placku odložila v lánech řepkového pole, nadšeně se vracela pro další zábavu. Jakožto asistentka tátových tréninků jsem tehdy nachodila spoustu kilometrů, abych vtipně odložené sportovní rekvizity oběma trénujícím zase přinesla.
Metodou hlasitého juchání, pištění a vychvalování do nebes se nám po čase konečně podařilo přimět Annie k disciplinovanému chování správného závodníka. Disky mistrně lapala a ochotně nosila pánovi lačníc po dalším hodu. Na závodech rozhodně nepatřila k outsiderům, ba dokonce vybojovala i nějaký ten pohár. Výkony však občas zpestřovala "po svém". Například po chycení disku tento náhle odložila a odběhla si očichat poblíž stojícího rozhodčího nebo se šla přesvědčit, zda u okraje plochy stojící Richard Lapiš cvaká ty správné momentky. Ale toto vše už k Andule tak nějak patřilo.
Později pak táta vyzkoušel i další frisbeečkové adepty. Eliščinu šeltii Jive a borderáka Jamieho, borderku Evy Mikurdové Aivu a také Koky s jejími hbitými skoky. Posledně jmenovanou přihlásil na předprázdninový závodní víkend . Závod nesl název VYCHYTÁVKA a zahrnoval hned několik disciplín. Klasické hody v daném časovém intervalu, kdy je žádoucí co nejdelší hod pejskem chycený ve vymezeném prostoru, dále volný styl tzv. freestyle, který spočívá v sérii cviků takřka v tanečním provedení na hudbu a nakonec hody pejskovi do prostoru soustředných kružnic připomínajících terč tzv DogDartbee.
Volnou sestavu na hudbu táta striktně odmítl( nechápu :-D), přihlásil tedy Koky pouze do zbylých dvou disciplín.
V slunečném sobotním ránu vyrážíme do obce Lučina vstříc soutěžním zážitkům. S Koky jede i Aira, aby také nasála trochu té závodní atmosféry. Do budoucna je s ní také počítáno jako se závodnicí.
Ujedeme sotva půl kilometru a zjišťujeme, že jsme zapomněli zásobu pamlsků. Zadarmo ani kuře nehrabe a tak otáčíme a vracíme se. Teď už máme vše potřebné a vyrážíme podruhé. Tentokrát ujedeme tak dva kilometry a z útrob auta se ozvou podezřelé zvuky. Představa, že někde na půl cesty zůstaneme trčet v nepojízdném stavu nás přiměje otočit znovu. Tentokrát musíme přeskládat klece a tašky do druhého auta. Naštěstí jsme časově v pohodě. Tak tedy dotřetice všeho dobrého.
V mlžném letním oparu se u hřiště pomalu sjíždí aktéři závodu. Plemena psích závodníků jsou různorodá. Borderky, australáci, belgičáci, tolleři a spousta dalších včetně několika voříšků. Páníčci je venčí a poté se uchylují k rozcvičovacím hodům v prostoru zadního hřiště. Je patrné, že jde o zkušené závodníky. Jejich hody mají potřebnou razanci, délku i požadovaný směr. Ne, že by ty tátovy ne, ale přece jen...
Slavnostní zahájení a jde se na věc. V závodním poli startuje táta s Koky přibližně ve čtvrté desítce závodního pole. Slunce vyhání rtuť teploměru do stále větších výšek. Snažíme se držet Koky ve stínu a sledujeme výkony ostatních. Někteří jsou tedy takřka dokonalí. Psiska znají taktiku, kdy se ještě před odhodem disku rozběhnou tryskem vpřed a ve chvíli, kdy je letící kotouč míjí, jej mistrně lapí do tlamy. Táta s Koky žádnou speciální taktiku nemají. Jen já, jakožto Kokčina panička, jsem upozorněna, abych stála někde hodně daleko, protože by psí holku mohlo napadnout přinést lapený disk mně. Oba pak dělají, co mohou a tak ač proti těm zkušenějším nenasbírají tak dokonalý výsledek, pro mě jsou to jednoznačné jedničky.
Hody do soustředných kruhů zvládají moji borci velmi důstojně. Koky chytá věrna svému jménu (Hbité skoky) elegantně a s přesností. Svými výkony zaujme i paní rozhodčí, která nešetří chválou. S tátou si den užíváme. Sledujeme freestylové sestavy, obdivujeme výkony a popíjíme chladné nápoje z místního bufetu. Také Aira si přijde na své. Ve chvílích volného prostoru ji táta háže disky a oba to velice baví. Možná bychom vydrželi až dokonce, ale máme doma Michálka a ten až do večera nemůže být doma sám.
Neděli už absolvuje táta s Koky beze mě. Máme totiž s Airou první neoficiální jumpingy. A tak jsme si závody užili až na Michálka komplet všichni. Aby to Michálkovi nebylo líto, táta mu na nedělní podvečer nachystal dlouhatánskou procházku lesem.
