Jako nově příchozí hafan do utvořené smečky to neměla Anninka vůbec jednoduché. Naštěstí to je optimistické, nebojácné a veselé štěňátko, takže ji těch pár výchovných šťouchanců od nových tet a strejdy zase tak moc nerozházelo. Ale začnu pěkně od začátku. Tak Vám řeknu, že mít toliko psů je opravdu super, na druhou stranu, kdo chce všem těm chlupáčům poskytnou vskutku ideální péči, musí si zvyknout na to, že ho čeká po práci druhá směna a že pro něj jiné koníčky prakticky neexistují. Mám naštěstí tu výhodu, že mi pejsci coby koníček naprosto dostačují a práci kolem nich neberu jako nutné zlo. Jen toho času se nedostává v potřebné míře. Takto oklikou jsem vlastně chtěla dojít k vysvětlení, proč píšu o tak důležité věci jako je příjezd Ann k nám, až nyní. Byla jsem zavalena povinnostmi od těch pracovních, přes rodinné až po ty psí.  Tak jak to vlastně všeco proběhlo.

   Nekonečně se vlekoucí čas mě konečně dostrkal k sobotě 8. 5. V kalendáři  je tento den nazván Dnem vítězství. I já jsem ho takto pojala.Líbila se mi tato symbolika a tak jsem povzbuzena svými minulými řidičskými  úspěchy navrhla, že si pro Anninku dojedu sama. Tedy úplně sama ne....cestou zpátky budu přece na klíně ňuhňat štěně, ale že cestu do Jihlavy zasednu levé přední sedadlo.A tak jsem také učinila. Táta kupodivu neobtelefonovával notáře k sepsání závěti ani se mi nesnažil můj záměr vyvracet. Odevzdaně zasedl na nejnebezpečnější místo v autě. Po cestě jsme nabrali ještě Evu Mikurdovou, která měla stejnou cestu pro mrňouska.Cesta byla jednoduchá, neboť se jelo téměř stále po dálnici. Přesto jízda kolem 140km/hod. a předjíždění pomalejších ( značně zdržujících:-D ) řidičů, byl pro mě zážitek a další střípek úspěšnosti v roli řidiče.

 V Jihlavě už jsme byli očekáváni. Uvítání skákající smečkou kelpií různého pohlaví, barev, stáří a velikostí bylo vskutku srdečné a vřelé. Rázem jsme byli zabahněni od ponožek až k vlasovému porostu a vypadali v té chvíli jako bezdomovci, kteří se ucházejí o trochu žvance do žaludku. Naštěstí nás Martina znala i ve stavu čistoty a své psy jako přeborníky v zabahňování , takže nás pozvala dál a vypadalo to, že naše ušpiněnost odběr mrňousků neohrozí.

 Malí kelpiáci se míhali okolo našich nohou v nadzvukových rychlostech. Při krátkých zastávkách nám přidali trochu toho bahýnka, popusinkovali nás, požužlali ucho, zakousli se do rukávu či jiných částí oděvu a těla a pelášili dále.Byli neúnavní a kouzelní. Nemohli jsme se jich nabažit. Těšili jsme se, jak si odvezeme to naše mrňátko. Martina to ale cítila jinak. Ani trochu se jí nedivím. Vypiplala ta psí děcka od miminek, byla u jejich narození a den co den mohla pozorovat, jak rostou do krásy...plné enrgie. Pro lidskou maminku štěňátek to bylo vážně těžké loučení. Zvlášť, když v jeden den odjely hned tři psí slečny.Na tomto místě se hodí poděkovat Martině za vzorný chovatelský přístup.Nejen péči o bobánky, ale také poradenskou službu, kterou mi po celou dobu 8 týdnů ochotně poskytovala. ( A poskytuje i nadále) Díky:-)

     Odpoledne jsme se vydali na cestu domů. Volant mi byl v té chvíli úplně volný. Usadila jsem se vzadu a Anninku jsem si vzala na klín. Jen co jsme vyjeli, spustila takový povyk, že se třepaly tabulky okenního skla v oknech auta. Pištěla, kňučela, ječela, štěkala....těch zvuků by se dalo vyjmenovat ještě hodně, ale když to shrnu, dělala prostě šílený randál a nebyla k utišení. Její sestřička Argita pokojně spočívala na nohou své nové paničky. Ani nehlesla. Po půlhodině řev ustal a až do Ostravy byl klid.

    Když jsme se objevili doma, psi nás nejdříve nezjištně vítali....do té doby než zahlédli, že naše ruce nejsou prázdné a že místo dobroty se v nich nese cosi chlupatého, kňourajícího. V tu ránu se někteří změnili z mazlivých mírných beránků v líté saně. První lekci fásla Annie od Kesky a druhou od Barunky. Nešlo o žádné vážné potyčky, jen o  výchovné lekce k ujasnění pozic. Staroušek Bertoušek zpod svého bujného obočí zamžoural svýma velkýma očima a jen jen promluvit. Rozuměla jsem mu i beze slov: " To myslíte vážně, že nesete dalšího mrňousa? A co můj klid? Doufám, že nebude moc otravovat. To bych ho tedy musel srovnat!". Podobné výroky se daly číst z očí všech našich hafíků. Nadšení se prostě nedostavilo, což jsme však více- méně čekali.

  Bobina si odskočila z šatny, aby prckovi dala najevo, že šatna je výhradně její lokalita a poruší- li ji mrňous, bude po zásluze potrestán ( téměř bezzubou mordou Bobinčinou:-D). Nejvíce jsme ale měli radost z Nyxinky. Ta jediná se ke štěňátku nezachovala škaredě.Nadšení to zrovna nebylo, ale pěkně Anninku očichala a dovolila jí trochu se pomuchlovat. Dnes- po4 dnech jsou s Ann kamarádky. Nyx si od malé nechá všechno líbit, dokonce jí půjčuje své hračky a na zahradě běhají jak o závod.

   Tak tedy proběhlo Anninčino přivítání smečkou.O hodně snadnější to měla Anninka při zapojování ve smečce lidské.V ní už byla milována od chvíle, kdy se narodila.

Tak tedy....naše milá Anninko......ať je Ti u nás dobře:-)