Pro samou záplavu Anninčiných lumpáren nemám čas psát o darebnostech ostatních členů Panáčovic početné smečky. Jejich zlobení totiž ve srovnání s Andulčiným řáděním vyznívá poněkud " suše", jakoby psiska neměla kousek fantazie...Bertíkovo obtěžující vyštěkávání či Barunčino občasné zuřivé běsnění jsou totiž oproti Ančiným kouskům jen velmi slabý odvar. Ale aby chudák Aňa nevypadala, že jen ona působí v našem domě rozruch ( a v manželství rozvrat :-D), dnes popíšu, jak krásná černobílá vořeška Bobinka ( border- colie jezevčíkovitého typu) dokáže taky s přehledem hnout nám- dvounožcům- žlučí. Předmětem hýbání žlučí je její nekompromisní hlídání!!!

   Zárodky hlídání byly v Bobině už od samého počátku našeho soužití. Bylo roztomilé, když náš malý černobílý žgol nasazoval vlastní život, jen aby danou věc ohlídal. Upřímně jsme se bavili, když na nás Boba krčila pysky, cenila zuby a z hrdla se jí draly výhrůžné vrčivé zvuky. Věděli jsme, že nám neublíží. Stačilo si vyzout boty nebo si třeba na cvičáku odložit vodítko. Boba  okamžitě brala jako svou povinnost tyto věci spolehlivě ohlídat. V těch chvílích se z milého psiska stávala lítá saň, která chtěla rozsápat každého, kdo by jen nepatrně naznačil, že chce danou věc přemístit...nedejbože vzít. Ohlušující štěkot vyšroubovaný do těch nejvyšších tónin už sám o sobě stačil k tomu, aby se potenciální " zloděj" úmyslu s přesunem věci vzdal. Neexistoval však nikdo, komu by dovolila na hlídanou věc sáhnout. Hlídá prostě před všemi a vše. :-)

   Na Bobinčinu hlídací mánii jsme si spolu s okolím zvykli a dokonce z ní udělali přednost. Kde jsme se totiž s Bobčou vrtly, tam po nás žádali předvedení " hlídací scénky". Na Voříškiádách se takto mohla Boba blejsknout něčím neobvyklým a  že jí to přinášelo plus body, o tom svědčí i několik umístění na předních ( i nejpřednějších) místech.( Body získávala i kouskem zvaným " hlasuj! ", ale o tom zas někdy příště :-D.)

     Nevinná legrácka však do dnešní doby dosáhla obludných rozměrů a vlastně bych ji pojmenovala obtížnou úchylkou, psychickým defektem či obsedantní neurózou. Výrazně zhoršujícím prvkem tohoto stavu byl tátův jinak velice záslužný počin, totiž vybudování tzv. šatny přepažením části ložnice sádrokartonovou zástěnou. Tímto vznikl poměrně velký prostor pro umístění všelijakých věcí ( bebechů, žďorbů, nesmyslů...). Fascinovala mě možnost skrýt spoustu věcí, nemuset je nijak zvlášť skládat do komínků, jen zatáhnout šoupačky a...je uklizeno. Bohužel šatna nefascinovala pouze mne. Řekla bych, že ještě mnohem více uchvátila naši Bobu, která se okamžitě rozhodla, že zbytek života prožije právě tady. Uvelebila se v rožku, kde je pěkně zašitá a přitom má na celou šatnu pěkný výhled. Jen někdo překročí pomyslný práh, ozve se z rohu výstražné vrčení. Nerespektuje- li vetřelec její soukromí více než 5 sekund, začne vrčení stupňovat a po dalších 3 sek. se dostane až k hysterickému řevu. Moje ranní oblékání se proto muselo rozdělit do dvou fází. v té první si v kuchyni sesumíruju, co si dnes vezmu na sebe. V hlavě si srovnám, kde mám co umístěno, abych to zfoukla rychle bez zbytečného obejdování ve střeženém prostoru. Druhá fáze znamená vlastní získání svšků mihnutím se šatnou. Nemyslete si, že tyto ciráty absolvujeme pokaždé, když chceme do šatny pro něco jít. Přes den, kdy nikdo doma nespí, se klidně vhrneme i do střeženého prostoru s naprostou samozřejmostí a brčení staré zatrpklé "šatnářky" ( na tuto funkci jsme ji totiž po zkušenostech pasovali) je nám u pr...

   Nervově nejnáročnější jsou ale chvíle, kdy někdo zapomene zavřít dveře do ložnice potažmo šatny a tam vniknou psí diverzanti. Jen co Bobinka zaslechne cupitání drápků na plovoučce, vytahuje do boje. Nejdříve jen vrčí....to si nenechá Barunka líbit a začne vrčet a štěkat taky...pak odstartuje Boba přískoky k šatnovému vchodu útok na vetřelce. Aněnka se přijde podívat, co se děje a rozhodne se tetky hlasitě povzbuzovat svým zvučným barytonem. Keska, do té chvíle buď někde odpočívající nebo jen v ložnici ležící, se hlasově přidá...napomíná však nevycválané štěně...ona totiž štěněcí spratky nemusí. Nato vběhne do ložnice Bert a vzápětí za ním Nyx, která ho pase obíháním v soustředných kružnicích. No, doktor Chocholoušek by se jistě nemusel za takovéto klienty stydět a dozajista bychom figurovali v psychiatrických ročenkách jako obzvlášť šťavnatý případ.

   Bobinka své dobrovolně zvolené povolání bere velmi zodpovědně a třikrát denně ji musíme skoro fyzicky přinutit, aby šla vykonat svou potřebu, případně protáhnout své jednostranně zatěžované tělíčko nějakou procházkou. O prázdninách také dostávala sem tam proti své vůli ze šatny dovolenou a chodila se koupat do rybníka nebo k řece. Pak se ale hned zodpovědně vrátila do své milované šatny.  A tak mě napadá, že když existuje pes- stopař, obranář či záchranář, máme doma raritu. Bobinka je pes- šatnář. :-)

Videjko s dokumentací Bobinčiny úchylky se zpracovává......do týdne snad ve videích:-D