Předvánoční čas mě semlel. Už vím, jak je svalovině poté, co vyleze z masomlýnku.  Teď jen zbývá doufat, že jsou optimálně semlety všechny mé nálady  a vytvořena tak vyvážená směs pro přežití nejkrásnějších svátků v roce. Pejsci, pravda, v posledních dvou týdnech přišli trochu zkrátka. Krátké dni a dlouhé noci mají sice své kouzlo, jen těch procházek  je méně. Samozřejmě na to reagují po svém. Přemlouvají ( producírují se s hračkou všem členům rodiny za zadkem ), vydírají ( pokud nepůjdeme ven, rozkoušeme sedačku), naznačují ( dlouhými pohledy z balkónu ), zkrátka se všemožně snaží domoci se svých práv. Jako správní páníčci málokterý den procházku vynecháme, když ale přece jen nestíháme, zmlsaným psiskům se to jen stěží vysvětluje.

     Novinku, kterou jsme na druhou stranu nemuseli ani vysvětlovat a hafani ji přijali s nadšením, je prokládání čistě granulového jídelníčku třikrát týdně porcí syrového masa se syrovou zeleninou. Jako spousta pejskařů, i my jsme podlehli této módní vlně a rozhodli jsme se vyzkoušet ji na naší smečce. Eliška se postarala o objednání a dovezení. Nic netušící táta pak radostně zaplesal, když viděl v kuchyni prádelní koš plný masových balíčků. To budou úžasné Vánoce, zaradoval se  v představě, jak se každý den láduje obrovským šnyclem, jak futruje svíčkovou, hltá španělské ptáčky, ražničí, už už si představoval, jak se v kuchařské zástěře pouští do přípravy kulinářských specialit a snídá dobře uleželý guláš. Když zvěděl, že cílovým konzumentem nebude on, ale smečka, viděl v tom skutečný vrchol nenormálnosti. Pro masožravou část rodiny se v mražáku krčí hubené kuře a plněné papriky, psi se se svými balíčky roztahují ve třech šuplících. Hovězí, telecí a kuřecí je sem tam proloženo balíčkem lososa, sem tam nějaká ta vnitřnost. Hold u nás se být psem opravdu vyplatí. 

    Eliška se chopila starosti o přípravu jednotlivých porcí. To je chvályhodné, má to však jeden háček. Rozhodne se pro přípravu vždy v tu nejméně vhodnou dobu. Uprostřed vaření nedělního oběda, kdy je kuchyň poměrně zabombardována všemožnými kuchyňskými potřebami, dřez plný nádobí, na lince jen minimum volného místa, přichází Eliška se svým rozmrazeným balíčkem masa a pouští se do výroby psího oběda. Mezi hrnce, talířky a vařečky na lince umísťuje digitální váhu, vedle pokládá prkýnko, z lednice vytahuje mrkev, jabko, připravuje struhadlo, nůž a s klidem Angličana se pouští do díla. Šílím. Jdu- li zrovna okolo s paličkou na maso, mám cukání použít ji na jiný objekt než jsou řízky. Eliška vyzbrojena detailními informacemi o tom, kolik procent které potravinové složky má žrádlo obsahovat, přistupuje k výrobě krmné dávky zodpovědně. Dokonce mě napadá, že by k blížícím se narozeninám mohla dostat darem lékařské váhy, aby byla tvořená dávka přesná i na promile. Kuchtění rodinného oběda se dostává na druhou kolej. Marně obhajuji své místo na kulinářském place a argumentuji tím, že smečka je zvyklá žrát až odpoledne. Není to nic platné, ale aspoň nepadne připomínka k tomu, aby až večer "žrala" rodina. 

   Jinak u nás vše probíhá vcelku normálně, pominu-li některá protikarambolová opatření, ke kterým jsme za léta života se psy dospěli. Namátkově je to například zásadní absence čokoládové kolekce na stromečku.  Psíci totiž rádi tato lákadla ochutnávají a spolu s uzmutou figurkou kácí k zemi i nebohý vyfintěný stromek. Bývají sice potrestáni "principem přirozených následků", kdy je větve smrku pichlavého důkladně píchnou do hřbetu, nicméně repete při zdobení stromu už tak idylické jako to první není. Další zásadou je nenechávat psy s dárky  pod stromečkem o samotě. Prapříčinou je zážitek z mého mládí, kdy náš boxer Bucky svým neomylným psím instinktem vycítil, že ve slavnostní Štědrý večer dochází k dělení jakýchsi bonusů a tak ve strachu, že by mohl být z dělení " vydělen" , rozhodl se, že si vybere první. Byl od přírody skromný, místo největšího balíku se spokojil s tím nejmenším. Skromnost se mu však stala osudnou, protože balíček ukrýval tehdy vzácné "podpultové" zboží- voňavku ve sprayi značky Impuls. Tu, jak známo, není radno ochutnávat :-(. A tak byl dávný Štědrý večer zpestřen o jedno velké leknutí, když od stromečku začalo cosi hlasitě syčet a v podobě žíznivé čáry mizel od něj k smrti vyděšený Bucky, a o pořádnou dávku smíchu ve chvíli, kdy jsme zjistili, co se to vlastně stalo. Bucky nikdy více do zabalených balíčků nešňupal a následující tři týdny se po každém čichnutí k svému tělu tvářil, jako by právě očichal tchoře. 

  Dnes je Štědrý den a já doufám, že ve svátečním týdnu volna budu mít více času na své nejbližší,pejsky, foťák, procházky i stránečky :-)

Pohodové Vánoce všem!!!!!