Všimněte si deky, kterou má Eva na sobě.....

Tak jsme se zase jednou s Andulou vyhecovaly k účasti na závodech. Když se na stránkách KAČRu objevily vypsané dvojzkoušky ve Valmezu, neváhala jsem. Na Valašsku mají chatu rodiče mého muže ( co jen jsme se tam za mlada najezdili :-) ), takže bylo nasnadě spojit dvě příjemné akce. Sbalili jsme už v pátek a tradá na chatu. Ze smečky byla přibalena jen Andulka, kteráž byla pro zkoušky dost podstatným elementem. Už tak byla návštěva jednoho hafana na rodiče až až. Ne, že by neměli snad psy v lásce, ale na stará kolena se ujali kočky a tak pobyt Andulky s Vendulkou( jak se kočka jmenuje) pod jednou střechou dal tušit jistým komplikacím. Jak se později ukázalo, soužití těchto dvou zvířecích dam bylo tím nejmenším problémem. Nejhorší na celém, jinak moc prima pobytu, bylo Anninčino ranní bantování. Bláhově jsem si malovala rána vyhajaná do růžova ( tedy do 6ti), když vrchní neodbytný, nezaklapnutelný budík Bert zůstal doma. Kdepak. Annie se už ve 3:30 začala povážlivě vrtět. Pro představu - chatička je nevelkých rozměrů. V přízemí má mini-kuchyňku a miniobývák, v 1. poschodí dvě minipidi ložničky. Každý krok se přenáší na vrzavou podlahu a akusticky se nese celou chatou. Podstrčila jsem Annie misku s vodou v naději, že pouze ta jí chybí ke spokojenosti a ona po napití opět "zatáhne rolety" k pokračujícímu spánku. Omyl. Dvakrát čvachtla jazykem v misce a začala pochodovat miniložnicí. Čuch sem, čuch tam. Táta se na posteli nespokojeně zavrtěl. Vycítila jsem možný konflikt...Rozhodla jsem se tedy, že Ann vyvenčím a zbylé dvě hodiny dospím dole v miniobýváku. Už jen přesunutí Anninčina sloního těla po příkrých asi 15 ti dřevěných schodech dolů znamenalo " dobrodružství". Samostatná chůze psa totiž  po  schodech s tímto úhlem sklonu není možná, proto všichni psi, kteří zde kdy byli, museli být nutně nošeni. Minimálně směrem dolů. Nahoru to ještě s trochou té psí šikovnosti jde.

 Nemohu nevzpomenout na obrovského dobrmana Cara, kterého manželovi rodiče kdysi vlastnili. Ten fiškus našel v chůzi po schodech potěšení. Nebyl- li dostatečně hlídán, okamžitě využil příležitost k jejich vystoupání. To samotné by nebylo problémem, horší nosit mnohokrát denně to skoro 30ti kilové tele dolů. Annie se se schody zase až tak neskamarádila. Hlavně tedy sestup se stal groteskou. Šermování tlapama do stran dostávalo podobu zoufalého boje o holý život. Bylo nesmírně těžké vydivočené, jančící zvíře udržet v klidu a přitom sestoupat schody, aniž bych je sjela po zadku. Annie hlasitě oddychovala. Já taky. Teď by mě tak měly vidět sestřičky z rehabilitace.....! :-( Pustila jsem Annie na zem doufaje, že toto byl ten nejhorší ranní zážitek. Mýlila jsem se. To nejhorší mělo teprve přijít. Venku se Annie dvakrát podepsala svým pachovým písmem. Teď už nic nebránilo v tom, abych se natáhla na kanape a zbytek času dočerpala spánkem potřebné síly. Ann se však rozhodla, že právě nadešel ten nejvhodnější okamžik k přetahování o hračku. Černobílé přetahovátko mi položila do klína. Rezolutně jsem hru odmítla zvýšeným ( v rámci možností ve spící chatě) hlasem. Ann byla odkázána na místo. Ta potvora však jakoby tušila, že ranní klid mi je nade vše a jala se mě vydírat. Takže, paničko, klid bude jen v případě, že se budeš se mnou přetahovat. V opačném případě uslyšíš takový štěkot, jaký jsem ještě nikdy nepředvedla. Na důkaz toho 3 krát pronikavě štěkla až se chata otřásla. Doma bych povstalce jednoduše zavřela, v malé chatě však nebyla šance. Buďto přetahování...nebo kravál. Nemá smysl popisovat, čeho všeho ten světle hnědý hajzl ještě to ráno dosáhl. Od 4 hodin jsem zkrátka dělala psovi šašoura. Ke cti mi slouží snad jen to, že jsem uhájila klidný spánek veškerého osazenstva chaty.

   Alespoň ty závody proběhly celkem důstojně. Annie se chovala slušně a taky slušně běhala. První zkoušku jsem jí pokazila špatně cíleným ruky máchnutím. Tímto jsem ji poslala do opačné díry tunelu než měla v pořadí. Druhý běh skončil dřívě než začal. Netrpělivá Annie se za mými zády tajně po centimetrech přibližovala až byla velmi blízko první skočce. Jelikož byl druhou překážkou tunel, měla své divé agiliťácké oči jen pro něj a skočku si usnadnila podlezením. Alespoň vím, na co se v tréninku zaměřit. Starty, zóny a náběh do slalomu po nějaké rychlé překážce. Běhavé úseky šly Annie poměrně dobře. Běhala radostně, s chutí. Závody jsme si opravdu užily. Byly moc příjemné od počasí, přes prostředí a organizátory až k parkurům a samotné paní rozhodčí. Příští rok jedeme zase. Rodinka nám dokonce připravila grilovačku, což jsem brala jako jistou formu odměny za mé časně ranní vstávání.

  Video ze zkoušek ZDE