"Máte ještě nějaké přání, dámy?" zeptal se příjemný číšník, který nás po celé odpoledne vzorně obskakoval. Když jsme projevily přání- vyfotit- jen naprázdno polkl a pomyslil si asi něco o náročnosti svého povolání. Focení to totiž nebylo lecjaké. Všechny tři zúčastněné jsme se snažily narvat si na ksichtíky něco z praktických dárků, které jsem získala k narozeninám od paní kolegyně. Číšník naše rozmary statečně snášel . Když však předložil účet a my vysolily horentní  sumu za mimochodem výborný oběd a několik " kousků"  Hukvaldského polotmavého, slyšely jsme zřetelně tu ránu, kterak kámen ze srdce mu spad. V příjemném a pohodovém duchu tak proběhla decentní oslava mých dost nechutně vysokých narozenin.

  Anninka z mých narozenin profitovala, jelikož jsem v dobrém rozmaru k pytli granulí ve velkoskladu přihodila ještě zateplenou dečku na záda, aby nebylo zhýčkané kelpince zima. Jenže , jak už to na světě chodí, vděku se člověk nedočká. Annie, místo aby projevila z nového ohozu nadšení, sotva jsme dečku oblékli, zapustila do země kořeny, vypoulila oči a dobrých 10 minut se nehnula z místa. Pak se sice rozpohybovala, ale takovým tempem, že nikoho nenechala na pochybách, že psychicky děsně strádá...

  Minulý týden jsme ve škole měli nevidomého pána s vodícím psem. Po celé dopoledne besedoval s dětmi všech tříd 1. stupně. Bylo to hodně zajímavé. Hnědý labrador Pedro trpělivě polehával a pospával u pánových nohou. Zaujalo mě povídání o tom, kterak pes chodí s pánem úplně všude, třeba i do divadla, kde musí vydržet klidně i 3 hodiny v klidu ležet. Představila jsem si Andulu a musela jsem se smát. Annie v divadle...no to by tedy byla mela. Úplně mi stačí, když ten můj hyperaktivní ďáblík čeká  v čekárně veteriny. Jak se dokáže okázale nudit a v důsledku toho " zpívat", vzpouzet se, skákat. A představa, že mě- nevidomou- vede Andula městem...Nene, kariéra  vodicího psa by pro Andulu opravdu  nebyla...