Nebylo to nic extra, ale Ann byla šikulka. Video ZDE

JAK JSME SI ŽILI V LIBERCI...

 Oproti vzdálenému francouzskému Lievinu v loni jsme měli letos mistrovství světa v agility takřka pod nosem. Na Liberec jsem neměla ty nejlepší vzpomínky. Před dvěma lety se zde odehrál rovněž významný závod Europia Open. Ještě teď při vzpomínce naň cítím v kostech vlhko a chlad. Tehdy jsme se, ubytováni pod stanem nevalných kvalit, probudili do nevlídného rána. Prudký vítr   kradl stanům plátěnou střechu, účastníci se schovávali pod deštníky a pláštěnkami. Vkrádala se ostudná myšlenka městského zhýčkance- přečkat celou tu kalvárii v relativním suchu a teple stanu kašlajíc na úchvatné běhy byť významných osobností našeho i zahraničního agility. Zážitek podobně nepohodlného ražení si pamatuju snad jen ze svých dětských let. Tehdy jsem jela na svůj první pionýrský tábor. Proti vůli rodičů jsem si prosadila bydlení ve stanu místo v budově. Už po třech dnech nepřetržitých deštů jsem měla mokré vše, co jsem měla nabaleno na tři týdny a rozmazlenost teplíčka a sucha v panelákovém bytě se začala rychle projevovat. Tehdy jsem připravila svým vedoucím a vůbec personálu, perné chvilky. Denně jsem se dožadovala telefonování domů ( tehdy byly mobily ještě  sience fiction) a po spojení s mamá a papá se nekompromisně dožadovala odjezdu do sladkého domova. Z dětských let jsem, pravda, dávno odrostla, přesto představa maminky s tatínkem, jak pro mě přijíždí a odváží mě do domácího pohodlíčka, byla stále hodně lákavá... Tentokrát však nebylo se čeho obávat. Mistrovství světa probíhají v teple vyhřívané haly a ubytování jsme měli už půl roku zajištěno v ubytovně, která možnost promoknutí a vymrznutí  vcelku vylučovala.

Nemohly  jsme se dočkat října....až konečně nadešel dlouho očekávaný den odjezdu. Odkroutila jsem si ještě svou páteční směnu a pak rychle rychle spěchala na sraz s paní kolegyní. Fanouškovská rozcvička začala vzápětí. Čas do odjezdu jsme se rozhodly strávit u Svijanského moku v útulné putyce. Oblékly jsme stylová vlastenecká trika s vlajkou a lvíčkem a točily svůj hovor výhradně kolem nadcházející psí akce.                

 V následujícím duchu se nesl i rozhovor v autě . Cesta rychle ubíhala. Po čtyřech a půl hodinách jsme maličko ukodrcaní, avšak v dobrém rozmaru, vystoupili z auta, abychom se nakvartýrovali do ubytovny  skutečně příznačného názvu- Kotelna. Jelikož už byl večer, tma ještě podtrhla dramatičnost vstupu, který byl opravdu stylový. Za starými rozvrzanými dveřmi se nacházela pidichodba. Zatuchlý odér dával tušit velmi skromným poměrům. Snad jen láska k agility nám nedovolila otočit se a co nejrychleji utéct. Aby člověk mohl pokračovat dále, musel na hnusné vlhké stěně zpestřené sem tam pavučinou i s jejím osminohým panem domácím, nahmatat vypínač. Po jeho stlačení začal odměřovat třísekundový interval, který když uběhl, nastala opět neproniknutelná tma. Asi na třetí pokus se nám podařilo patřičným tempem vystoupat několik schodů a dopracovat se k dalšímu vypínači s tentokráte lidštějším světelným intervalem. Vyměřený čas stačil tak akorát na to, aby potenciální klient ztratil veškeré iluze o nadcházejícím nocování, případně aby stihl utéct zpět k třívteřinovému vypínači a odtud do auta. Kdesi z vrchních pater se ozýval družný hovor. Vystoupali jsme po oprýskaném schodišti a v nejvyšším patře narazili na skupinku lidí rozmanitého věku i vzezření. Starší muž tu vyškrábával kastrólek s evidentně chutným pokrmem, klučina hrál na mobilu napínavou hru ( o tom svědčil lehce vypláznutý jazyk mrskajíc sem a tam), chlopek v ošuntělých teplácích a vychrtlá dáma. Ta se ukázala jako správcová. Zavedla nás  do rezervovaných pokojů, z jejichž "krásy" až zrak přecházel. Se slovy, že jdeme omrknout ještě druhou ubytovnu, v níž bylo také rezervováno  pár noclehů, jsme urychleně vypadli. Druhá ubytovna se nacházela nedaleko. Kvalitou  na tom byla trochu lépe než Kotelna. Už na vrátnici se však naše naděje v lepší bydlení rozplynuly, to když nám dáma stroze oznámila, že tato místa jsou už telefonicky zarezervována našimi kolegyněmi. A tak pro příště sdílíme také  heslo : "V ubytování neznám bratra!!!" Naštěstí zastávám optimistický názor, že vše zlé je k něčemu dobré. A tak bylo. Legrace jsme si užily více než v nejluxusnějším hotelu. Chybělo už snad jen to, že bychom museli pravidelně přikládat do kotle.:-D.

  Pokoj čítal 5 tvrdých kavalců, skříň, do níž nešlo nic pověsit a ledničku, z které se po otevření lila smradlavá voda. Klika pokoje pravidelně zůstávala při zavírání v ruce, koupelna s plesnivým igelitovým závěsem ve sprchovém koutě nešla zamykat, což zvlášť při zdejší klientele byla skutečnost značně nepříjemná, na WC absentoval toaleťák...atd atd. Abychom do nevábných postelí vůbec ulehly, zamířily naše první kroky s paní kolegyní do blízkého pajzlu na jedno. Pajzl byl skutečně hoden tohoto názvu. Obsluhující číšník vietnamské národnosti nám ochotně " vytvořil" volná místa přesazením zdejšího štamgasta a vypucováním zasviněného ubrusu, aby na něj vzápětí postavil dva orosené půllitry. Nálada i přes zažitý šok z ubytování byla výborná. Rozebíraly jsme situaci, těšily se na zítřejší halu, srkaly dobré Svijany. Na pokoji jsme pak učinily příslušná opatření. Na plachtu a polštář jsme si natáhli deky, já jsem si vytvořila dokonce " vlastenecké lože", kdy jsem ulehla na českou vlajku. V noci byl klid až na několik naháčů, cpoucích se vehemnetně do postele ( rozuměj- peruánec Body a Viky- milá to psiska Kočvarovic rodinky).

                  luxus.....                                     vlastenecké lože

   Následující dva dny patřily agility. Atmosféru v hale nelze popsat jinak než "neopakovatelná, skvělá, úžasná...."  Fanoušci svorně burcovali své reprezentanty k super-výkonům. A když se něco nepodařilo, halou zaburácelo utěšující : Není nutno.... a nálada byla stále výborná. Pořadatelé zvládli organizaci dokonale. Všechno běželo, jak mělo. Nikdo se ani na vteřinku nenudil a najednou tu byla neděle odpoledne a přiblížil se závěr celého mistrovství.

Důstojný ceremoniál zakončil tuto nádhernou akci. Všichni naši reprezentanti bojovali jako lvi, rozhodně jsme na ně mohli být pyšní. Nezbývá než konstatovat....škoda, že už je to pryč. :-(

       Tak jsme si to užily v místním pajzlu, jenž jsme si překřtily na

                                                "Las Vegas"

                                            Fotodokumentace ZDE

            Fotodokumentace z loňského MS ve francouzském Lievinu ZDE

                                                   KELPÍCI V BRNĚ

    Sobota 29. 9. 2012, 5 hod. ráno. Frčíme si to po dálnici přímo do Brna- cíle naší psí výpravy. Tentokráte jedeme bojovat o metály krásy. Moravskoslezská národka nám přišla důstojná k zakončení naší výstavní kariéry.

   Posádku auta tvoří Eva s Argitou a moje maličkost s Annie. Cesta ubíhá za malého provozu rychle, na přetřes přichází všechna možná témata. Časová rezerva nám umožní zastavit .V Lidlu  si alespoň mohu koupit svačinu. Psí holky vesele vyskakují z auta v očekávání nějaké zábavy. Nakonec však vezmou zavděk aspoň očichání několika brněnských obrubníků. Zajímavé zjištění zažívá Eva. Vystupuje ve svých nóbl šatech a začíná tušit, že tu cosi nehraje. " Kde se poděly mé kapsy," ptá se v duchu, " ještě včera jsem je tady měla," mele se jí palicí, než jí docvakne, že ty momentálně zdobí její zadnici. Vmžiku je jasné, že brzké ranní vstávání má své následky. Šaty při sporém ranním osvětlení oblékla naopak. Takto však šaty působí možná ještě impozantněji- nejvíce přední zip končící hluboko v klíně. Ranní zákazníci Lidlu pak byli svědky nevídané úchvatné převlékací show v autě. Obavy z dvou "hrbů" na zádech se ukázaly liché, vnady se nestihly do materiálu dostatečně "zapsat".Škoda....:-D.

   Usazujeme se u našeho kruhu č.8. Rozkládáme látkové domečky a holky do svých bejváků vděčně zalézají. Všude kolem je rušno. Všude kolem psi. Brzy se objevuje chovatelka Martina. Vítá se se svým odchovem. Psiska jí skáčou až na hlavu. Anninka vítá svým obvyklým způsobem a kousek dál stojící Argita se k Martině nemá šanci dostat. O chvíli později se už kelpíci důstojně producírují ve výstavním kruhu. Anninka mě chce potěšit a tak zůstává nebývale dlouhou chvíli v klidovém režimu.Ocas však ani na povel prodloužit nedokáže a přední nohy "chaplinky" vytočit do "normálu" taky ne. Dostáváme "velmi dobrou" právě s výtkou těchto chyb. Ale svorně se zaradujeme, že to máme za sebou. Annie je pro mě stále tou "nej", takže nezbývá než konstatovat, že paní rozhodčí to jen nepoznala :-).

    A jdeme se fotit. Martina, vyzbrojena foťákem vysokého kalibru, nás ( páníčky s pejsky jejího odchovu) vede do "fotogenických" míst. Lákavý foto-plac nacházíme v rozlehlé, téměř suché, kašně se sochou romanticky působící dámy na okraji. Překvapivě nejsme vyhozeni místními pořadateli. Dno je totiž pokryto zvláštní fólií, která by, dle mého, mohla působením psích drápků lehce dojít k úhoně. Zřejmě je počítáno s tím, že by případná škoda byla uhrazena z nekřesťansky drahého  výstavního poplatku.

                                                  Foto Martina Kalábová

   Když se vracíme z focení, na našich látkových domečcích je natěsno natlačena druhá řada. Vystavovatelky staršího věku si umístily své šiperky těsně v blízkosti kelpiích holek. Ty, jak známo, střeží své věci nekompromisně před každým, kdo by se jen trochu více přiblížil. Oproti očekávání zůstávají v nezvyklém klidu ( snad ve strachu, že by musely znovu do výstavního kruhu). Bereme si svačiny a vydáváme se bez pejsků na obhlídku stánků. Naštěstí jsem chráněna před útratou skromným obsahem své peněženky. V opačném případě kdo ví, jak by to dopadlo....! Vydáváme se balit. Už z dálky  vidíme, že "šiperkové" dámy z 2. řady si udělaly z našich kenelek bufetové stolky. Na Evině domečku leží plastový talířek s rozfifraným, nevalně vyhlížejícím obsahem. To Evu rozlítí. Nepříjemným, chladně odměřeným tónem dává dámě najevo, že hodláme balit. Fifravá dáma s pokornou omluvou okamžitě odebírá talířek z kennelky. Evě z očí metají blesky. V té chvíli však otáčí dnem vzhůru nádobu se svou zásobou pití a to se v podobě velké kaluže ocitá pod nohami peskované dámy. Ta neváhá a z tašky ochotně vytahuje ubrousky a papírové kapesníky. Louže mizí a Eva přehodnocuje svůj úsudek na dámy. Přece jen nejsou tak špatné :-D.

   A už si to zase frčíme po dálnici směr Ostrava. Bylo to hezké, bylo toho dost. :-)

    Eva a její převlíkací show                              A takto to dopadlo.