Po 28 letech společného života jsem si byla skoro jistá, že svého vyvoleného znám dobře jako své boty. Nepatřil nikdy prvoplánově k vymetačům tanečních zábav a pokud už se mnou na taneční parket zamířil, musel mít v sobě aspoň tři "půlky" nebo " máslo na hlavě". Tento víkend mi však předvedl, že mě stále ještě dokáže překvapit.

  V sobotu jsme byli pozváni na návštěvu k mému bratrovi a jeho družce. Bratr žil celý život v panelákovém bytě. Kulturu bydlení jako muzikant- bohém, nikdy příliš neřešil, o to víc jsme byli udiveni, když se pořízením staršího rodinného domu začal projevovat ve zcela nové roli hospodáře. S vehemencí se zapojil do budovacích i úklidových prací, dal se na pěstování bylinek, rajčat, pustil se do sekání trávy, spolu s družkou poskytli domov několika toulavým kočkám a jednomu pejskovi z útulku, když jsme dorazili, právě dokončoval zavařování....Dokonalá proměna. Odpoledne bylo míněno jako grilování a posléze návštěva místního hostince, kde jsme se měli pobavit na country večeru. Brácha tam hrál se skupinou zdejších amatérských hudebníků. Obětavě jsem se nabídla, že sednu za volant, aby si táta mohl grilování i následující akci náležitě vychutnat. Později jsem toho rozhodnutí litovala a zařekla jsem se, že už nikdy více.

                                                Táta griluje......

  Grilování se vyvedlo. Konečně letní sluníčko si dávalo záležet a soupeřilo se žhavými uhlíky grilu, kdo koho dřív ugriluje. Zda uhlí maso či slunce nás. Po dobrém základu se mohlo do akce. Jestliže jsem si představovala, že chvíli posedíme, poslechneme a zapějeme pár těch " táborákových", dost jsem se spletla. Jen co zazněly první tóny benja, táta začal hlasitě juchat, tleskat a pískat. Netrvalo snad ani 5 min. a už mě táhnul na parket, který s dosud mladým večerem nebyl zatím vůbec taneční. Po první sérii si začal táta poroučet jeho oblíbené písničky. Několikrát tak návštěvníci vyslechli např. Oranžový expres" či " Severní vítr". Vedle stolující hudebníci pak byli v pauzách dotováni velkými štamprlemi hruškovice. Trochu zlomyslně jsem čekala na nějaké falešné tóny, ale chlapi se ukázali zdatní a trénovaní. I u našeho stolu teklo víno proudem, jen já skromně usrkávala svůj pomerančový džus.

                                              Juchajda.......

   Když se přiblížila půlnoc, usoudila jsem, že je čas zvednout kotvy. Ty zvedal táta dlouho. Dobře se bavil, odplutí do domácích vod mu nešlo pod fousy, ale přece jen...v nejlepším je třeba přestat. Mou poslední vzpomínkou na country večer je vraždící pohled kytaristy, jemuž některý z dobře se bavících hostů v době pauzy drcnul do nástroje a ten smrtelně zraněn sklopil bezmocně hlavu visící pak už jen na strunách. Zda poté následovala pravá hospodská pranice, nevím, neboť jsme se konečně naládovali do auta a já vyjela.

   Nyní teprve začalo to pravé peklo. Kdo někdy vezl rozjuchaného opilce, ví o čem mluvím. Jakožto ne příliš zkušený řidič jsem měla z cesty obavy. O to víc, když jsme nakonec vezli ještě jednu dámu. Neznámé končiny, tma a zodpovědnost....Už začátek sliboval " veselou" jízdu. Táta pustil rádio. Ne však normálně, nýbrž tak, jako bychom byli všichni chovanci ústavu pro těžce sluchově postižené. Auto burácelo. Několikrát jsem se snažila dát " volume" do přijatelné meze, ale marně. V urputném boji s knoflíkem rádia, potažmo neukázněným pasažérem, jsem přeslechla pokyn k odbočení. Na můj argument, že jsem neslyšela, že pokyn přišel pozdě, se ozval hlas ze zadního sedadla- od dámy taky slušně posilněné zkvašenými hrozny: " Pokyn byl včas." No to bylo něco na mě....! Otočila jsem vůz na neširoké cestě jen s jedním zdechnutím motoru a dál už jsem jela správně až na místo, kde se dáma vyládovala z auťáku. Jenže pekelné jízdě nebyl konec. Táta si všiml, že rádio hraje jen na jednu bedničku. Podezírám ho, že za normálních okolností ( tedy ve střízlivm stavu a za jízdy) by tuto situaci nijak neřešil. Tentokrát se však rozhodl pro okamžitou " opravu". Ta spočívala v rychlém protáčení volantem ze strany na stranu, aby se správně propojily příslušné kontakty a my mohli jet konečně zase " stereo". Bez upozornění tak začal táta " opravovat" a já šněrovala, naštěstí už ne příliš frekventovanou silnici, stylem " cik- cak". Rozhodla jsem se hrdinně dojet ke kýženému cíli a teprve ráno s tátou hodit řeč na téma bezpečné jízdy . U cíle mě čekala ještě " maturita". Zacouvání na naše šikmé miniparkoviště vedle druhého vozidla. Tento manévr přenechávám vždy řidičsky zdatnějším kabrňákům, když jsem si ale představila tátu, kterak šlape na plyn, probourává garážová vrata, ruší Octavii a nedejbože i barák, šla jsem do toho sama. Nebylo to precizní, ba naopak bylo to hrozné, ale ač zaparkováno pod nepřirozeným úhlem a s mezerou sotva na vysoukání těla, přežilo auto i my.

   Tak byla zakončena jedna super akce, těšíme se na další...jen příště požádám raději Elišku, aby pro své nezvedené flámující rodiče přijela. :-)