06.04.2025 11:29

        Život s početnou psí smečkou má své zákonitosti. Jednou z nich je střetávání se jedinců různého stáří. S těmi nejmladšími je třeba intenzívně pracovat ve výchovných lekcích, ve formě udržovat jedince středního věku a zvýšenou péči věnovat těm nejstarším. Jednotlivé pozice se postupem času mění a psiska plynule přecházejí z jednoho věkového období do druhého. Pozici kmeta u nás nyní zastává patnáctiletá kelpinka Aninka. Jejímu vývoji jsou de facto věnovány tyto webové stránky. 

       Celý život nám Annie přináší nejrůznější překvapení, která občas pobaví, občas  naštvou, ale bezesporu  je to právě ona, kdo nás udržuje  v pohotovostním režimu  tato různorodá překvapení řešit. Věk seniorky jejich charakter pozměnil, avšak přinesl nová, neméně zajímavá. 

             

        Zátěžovou částí dne je doba určená ke spaní. Je třeba mít na zřeteli výrazně větší potřebu venčení a tak během noci vypouštím Annie na zahradu i několikrát. Patrně se, holka, snaží, aby nemusela nosit ty potupné plenkové kalhotky jako nebožtík Nerošek. Poslední dobou se však přidružilo období bludů a přeludů. Annie se v noci zvedne a se vztyčenýma ušima přejde k balkónovým dveřím, aby celá naježená komentovala cosi velmi podivného na naší zahradě. Spánek je pro tuto chvíli víte kde...?! Polštářová munice nepomáhá a tak vyskočím rovnýma nohama a divoce směrem k  Annie gestikuluji, abych ji utišila a zamezila tak probuzení táty. Ten bývá v těchto případech obzvlášť nerudný...no to by mi ještě chybělo...! Zírám do tmy zahrady, ale nikde žádný pohyb. Rozsvítím světýlko nad balkónovými dveřmi. To ozáří částečně zahradu a dává mi za pravdu. Nikde nic, nikde nikdo. Leč Andulčin výraz hovoří o opaku. Je rozlícena hněvem a nespokojeně hudrá. Naštěstí tyto bludy trvají relativně krátce.  Světýlko obvykle nechávám svítit až do rána.

      Zajímavé bývají také procházky. Jsou dny, kdy Andulka kráčí jen velmi pomalu, dokonce se i zastaví v kopci a nechá se přemlouvat piškotovými argumenty k pokračování. Naštěstí je ještě stále více těch energických, kdy se dá seniorka lehce vyhecovat k nějaké drobné honičce a projevuje zájem i o aportky. Její nos ji  neomylně informuje o výskytu zvěře a to pak Annie zapomíná na svůj věk a blázní jako za mlada. Nedávno jsem zavedla stařenku na veterinu s cílem ověřit její zdravotní stav. Pan doktor měl velice hezký přístup. Kladl mi na srdce, abych Annie šetřila a na procházkách ji nechala odpočívat. To by však měl říct spíše Andulce, neboť je ona tou, která mě docela prohání, ač jsem sama také seniorkou. 

        Před časem jsem v lese neodolala a Annie pustila i s vodítkem. Vím, že sluch jí už neslouží, ale říkala jsem si, že to i tak ukočíruji. Stalo se. Situaci jsem  zvládla, avšak  za cenu dvěstěmetrového sprintu. Svobodu nabyvší Andula se totiž rozběhla a samozřejmě nereagovala na jakékoliv zvukové signály. Na její obranu musím uvést, že snad ani netušila, že je puštěná, jen byla potěšena, že se s ní panička odhodlala proběhnout.

      S roky přibylo Annie i potřeby odpočinku a spánku. Po celý den pospává na kuchyňské lavici, avšak když přijde večer, jako by si vzpomněla na dobu mládí  a každodenní trikové dvcetiminutovky. Začne se přede mnou nakrucovat a poštěkáváním se upomínat o cvičení. Často jsem už bez energie a tak když je štěkání vytrvalé a nepřetržité, začnu Andulu okřikovat. Toho si všimne Aira, která se zřejmě pasuje do role mé pomocnice a přichází Annie zpacifikovat po svém. Patrně příměs borderčí krve v jejím těle jí velí provést typický "chvat" štípání do zadních běhů. Annie už dávno není ve své mladické formě. Je s přibývajícími roky naprosto nekonflikní. Zaháním spíše Airu než abych uklidňovala Ann.

      Nicméně na triky poměrně často dochází. Už nejde o pravidlo, a také spektrum triků se úměrně s úbytkem sluchu zmenšuje, ale kdybyste viděli ty jiskřičky v očích, když vezmu do ruky piškot a žádám protihodnotu v podobě nějakého cviku...! Už jen pro tu radost spolu opakujeme točky a packy a slalom a obcházení a...moc více už nelze. Například na dnešní vycházce jsem s ní chtěla zopakovat odložení a přivolání na dálku. Kolik my se toho nacvičily...! Ztroskotalo to na sednutí (co to jeeee...?) a gestikulaci povelu "zůstaň". Ač jsem gestikulovala v době jejího sluchového zenitu naprosto stejně, dnes na mě vykulila oči, naklonila hlavu a cupitala za mnou. Nezlobím se. 

      Nejoblíbenějšími cviky, které Annie může provádět dodnes a třeba stokrát za sebou, je držení předmětu na palici a vyhazování ponožek a bačkor za sebe. Tady se místy přidá i Koky, která si dobře pamatuje jejich společný cvik, kdy Annie vyhodí a Koky pohotově chytí. 

       Vyzvednout musím ještě Andulčinu kondici zadních běhů. Ty časem posilovaly zejména její zálibou ve zjišťování stavu naplněnosti kuchyňské linky, a řekněme si upřímně, v luxování všeho, co k žrádlu na ni bylo dostupné.Také vyskakováním na postele, lavice, válendy. Možná i kondiční přeskoky přes švihadlo v tom mohou hrát svou roli :-D. Nicméně je obdivuhodné, když stařenka  jen v noci provede výskok na postel  a seskok dolů nejméně desetkrát. 

       Domnívám se, že Andulčina zdravotní kondice pramení z její duševní pohody. Je známo, že fyzično a duševno jsou obrazně spojené nádoby. Na tomto poli musím s rukou na srdci přiznat, že ač jsem vždy směřovala k cíli Annie vychovat, úspěšná ve výchově byla spíše Annie. Dostala nás přesně tam, kde nás chtěla mít. Rozhodně zajímavý by byl televizní  pořad " Kočka není pes", kdy bychom o radu požádali pana Desenského. Pokud by ho nekleplo rovnou, patrně bychom figurovali jako odstrašující příklad ve všech jeho psovýchovných příručkách. Ale o tom zase příště.