V létě a na podzim jsme s Annie denně obrážely tzv." Lhotový okruh". Cesta z Vřesiny do Dolní Lhoty přes les je velmi příjemná a přiměřeně dlouhá. Známe na ní už každičký strom, víme, kde se prochází zvěř a my se máme  mít na pozoru, kde můžeme potkat houbaře, ve kterých místech bude cesta hůře schůdná, kde naopak je terén dobrý a taky kde máme šmejdit po hřibech. Za tu 4 kilometrovou procházku se mi vždy promele palicí úplně vše od pracovních záležitostí po ty soukromé a vracím se domů spokojená a s čistou hlavou.  Nebýt po cestě potůček, chodily bychom "Lhotový okruh" i celou zimu, leč překážka v podobě vody je v období velké zimy nebo blátivého počasí jen špatně schůdná. Vyměnily jsme tedy dočasně tento okruh za okruh "Rybníkový". Ten začíná kousek nad naším domem a vede po louce kolem pole k nedalekému rybníku- cíli našich letních vycházek za plaváním- a pak lesem asi kilometr až k výchozímu bodu. Vycházka je sice kratší, ale ta dnešní nebyla rozhodně chudší na zážitky. V noci venku řádně přituhlo, oranice se opět změnila v tvrdou zmrzlou půdu. Andulka pole zbožňuje. Podezírám ji, že hlavně proto, aby mě maličko pozlobila svými mimikry. Když se totiž na pole rozběhne, dokonale s ním splyne a já pak musím vyvíjet velké úsilí, abych ji uprostřed té hnědé oranice našla. Po poli chodíme v každém počasí. Za sucha, v blátě , sněhu a dnes po komplet promrzlém povrchu. Chůze po zmrzlé oranici není dvakrát příjemná. Barunka po ní cupitá maličkými krůčky jako baletka a obrací ke mně své korálkové oči. Žadoní, abych ji vzala na ruce nebo aspoň abychom tento nepříjemný terén co nejrychleji vyměnily za jiný. Andula je ve svém živlu, ať je terén pole jaký chce. Běhá, jak šus, honí hejna ptáků, kteří si na oranici sednou k odpočinku a nikterak ji tvrdost a kostrbatost terénu netrápí. Má tlapky- pohorky.

 Když jsme si to štrádovaly kolem rybníku, Annie se rozhodla, že se po té lesklé ploše projde. V prosinci byl rybník zamrzlý a na něm se proháněla na bruslích místní mádež. Annie souvislost teploty s konzistencí vody jaksi unikla. Jen tak tak jsem ji zastavila z tryskového rozběhu výkřikem, na který" by byl hrdý i vřešťan rudý ". Měla mi to za zlé...tolik ji to tam táhlo. Tak se aspoň rozběhla po lesní cestičce do hloubi lesa. U rybníka stála stará dřevěná latrina. Svému původnímu účelu už zřejmě nesloužila, ale napadlo mě se za ni ukrýt. Kdysi mě kdosi poučoval, že se páníček má takto psovi schovávat, protože pak ze strachu před  ztrátou  páníčka si ho bude hafík pozorněji hlídat. Přikrčila jsem se tedy za latrinou a zůstala schovaná. Čekala jsem podezřele dlouho. Nic se nedělo. Žádná žíznivá střela, co by prosvištěla kolem mě ve snaze zoufale ztracenou paničku najít. Přesvědčovala jsem se, abych to vydržela, že přece Andula zváží všechny výhody jejího soužití se mnou a bleskově se vrátí....po několika minutách jsem začala ztrácet na jistotě a nabývat na nejistotě. Co když si představila, jak malou porci granulí zase dnes dostane a šla si hledat štěstí jinam....třeba si ulovit nějaké to lesní zvířátko :-) To už jsem byla fakt nervózní. Rozhodla jsem se tiše omrknout situaci. Zvědavě jsem nakoukla za roh. Tam stála Andula...vlastně jen asi dva kroky ode mě- z druhé strany latriny a čuměla stejně vyjeveně jako já. Rovněž vyčkávala. No, není blbá, uznejte.

 A tak jsme pokračovaly úzkou pěšinkou. Annie byla na volno. V lese ji sice pouštím hrozně nerada, ale ještě více by mi vadilo, kdyby musela celou cestu ťapkat na vodítku....(o chůzi na vodítku někdy příště ). Poletovala si s čumákem u země na všechny strany, na přivolání reagovala, zdálo se být vše v ideální pohodičce. Pak se ale dívám...čumák u země nějak dlouho. To není jen tak. Zrychlila jsem tempo a když jsem se přiblížila, zaslechla jsem chřoupání. Bylo mi jasné, že Andulka právě demonstruje, jak je hladová a je rozhodnuta si prázdný žaludek zaplácnou nějakým fujtajblem. Vyrazila jsem k zásahu. Za nepřetržitého " fuj! fuj! fuj! " jsem začala páčit Andule z huby předmět uspokojení její mlsné hladové tlamy. Tentokrát si skutečně vybrala kvalitně. Když jsem jí šáhla do mlaskající dršťky, nahmatala jsem cosi slizkého, studeného. Snažila jsem se to uchopit, vtom vidím, že to je...bože!!!!!...noha od havrana. Udělalo se mi šoufl. Andula o tu havraní pařátu bojovala, jak o život. Peristalticky posouvala hnátu níž a níž do svého nenasytného chřtánu. Z její huby na mě trčel obrovský pařát s velkými drápy a zlověstně mi proklouzával mezi prsty. Bojovala jsem jak lev o končetinu nešťastného havrana, ale Andulina pažravost byla silnější. Vyvalené oči umocňovaly její snahu získat předmět přetahování co nejrychleji do svých útrob. A tak zatímco Annie zažívala sladký pocit vítězství, ve mě se mísily pocity odporu , vzteku a bezmoci. V hlavě se mi rýsuje katastofický scénář. V rámci něj chodím venčit obě své psí holky s košíky na mordách. Dnes už je jasné, že spolknutá noha nezpůsobila Annině zdravotní újmu, přesto jsem celý včerejšek bedlivě konrolovala, zda ze zadní části Annina těla nevykoukne onen velký, nechutný havraní pařát.....