Reportáž psaná ( skoro) na oprátce
Každý rok o prázdninách k nám přijíždí na víkend kamarádka Zuzka z Brna. Seznámily jsem se zhruba před 6- 7 lety na internetové scrabblové Herně, kde jsme sváděly líté boje s písmenky. Scrabble je skvělá hra, která mě jednu dobu přímo pohltila. Hrála jsem prakticky denně, psala jsem si poznámky, slovíčka, evidovala jsem odehrané zápasy a pachtila se po bodech. Zkrátka jsem se do hry pustila, jak je mým zvykem, naplno a s nadšením. Když k nám Zuzka začala jezdit, návštěva se odehrávala skoro výhradně u stolu, na němž dominoval zelený herní plán a pytlíček s písmeny téže barvy. Jak šel čas, obě dvě jsme si krom scrabblu začaly budovat i jiné koníčky. Zuzka začala šít a věnovat se ručním pracem, já se vrhla na agility. A tady se konečně dostávám k tajemnému...nic dobrého nevěštícímu... nadpisu. Letos bych to formulovala asi takto:
" Pod zástěrkou hry v scrabble se Zuzka vetřela do naší domácnosti s ďábelským plánem, na jehož konci mě čekala "hodina šití". Cílem jejího podloudného plánu mělo být cosi jako " vymámení telete z jalové krávy"- přesněji- chtěla po mně- absolutním výtvarném antitalentovi a člověku veškeré činnosti s látkou, jehlou a nití nesnášejícím- abych ušila jakousi "kytičku do babiččiny zahrádky". Nadšeně mi vysvětlila, že jde o vytvoření rekordu, který má být zapsán snad i v Guinessově knize rekordů. Zprvu jsem si myslela, že zešílela a v těžkém dilematu, zda návštěvu vypoklonkovat, či nechat, zvítězilo "nechat" jen velmi těsně. Všechny šikovné lidi, kteří se věnují výtvarnu, šití obzvlášť, nepokrytě obdivuji. Zasednout však k látce sama a k tomu dobrovolně, to bych ještě před víkendem považovala skutečně za nemožné.
Návštěva plynula se scrabblem, vycházkou do lesa, příjemným povídáním a nepřetržitým vtíráním psích čumáků do naší přízně. Nátlak k šití se v sobotu nekonal. Tak nějak bláhově jsem se domnívala, že Zuzka k rozumu přišla a nakonec zapomene ( nebo k mé žaludeční nevolnosti z šití přihlédne), opak byl však pravdou. Dešťová neděle jí připravila i vhodnou půdu. Zpětným pohledem ji dokonce podezírám, že i moje výrazné vítězství v nedělní ranní scrabblové bitvě bylo součástí jejího ďábelského plánu ( nebo mu aspoň nahrálo). Se slovy : " Pojď mi tedy ušít jednu kytičku" už už přinášela na stůl náruč látek, šablonek a krabičku s šitím. Kdyby aspoň venku nepršelo....hned bych situaci zachránila nezbytným venčením a v lese si pohlídala ten nejdelší okruh s předlouhým hledáním hřibů a snahou ukázat jí v lese co nejvíce místních zajímavostí...jen aby ten čas na tu zpropadenou kytku nevyšel. Leč..... z jejich spárů nebylo úniku.....Ukázalo se, že Pospíšilka se prostě nevzdává !!!! Dokonce většina psů ( až na odvážnou Andulu) se v tichosti zdejchla do nejtajnějších koutů našeho domu, aby snad i jim nebyla k packám přivázána jehla a oni nebyli přinuceni vyrábět kytičky :-D.
Už začátek byl strašný. Pomyslná oprátka se začala utahovat........Dobrých 15 minut jsem pobíhala bytem a plnila Zuzčiny příkazy. Postupně jsem přiaportovala nůžky, lepidlo, lepící pásku, tvrdý papír, supertvrdý karton ( promiň starý matematický pracovní sešite ze 4. třídy), krejčovský metr, pravítko, průpisku a nakonec jsem se schlíplýma ušima zasedla ke stolu já....abych se masochisticky pomučila u látkové kytičky. Snad jen ješitná touha být součástí rekordu ve mně dokázala tohle přetrpět. Následující hodinu a půl jsem šila. Zvládla jsem to a ani jsem neblila.
Pokec o smyslu výrobku Přiaportované potřeby
HOTOVO !!!!!!!!!!!
Návštěva se vyvedla, už se těším na příští prázdniny, jen doufám, že se Zuzčiným zápalem pro výtvarno nebudu příště muset šít třeba deku. Na oplátku jí postavím na zahradě agi parkur a bude ho muset zaběhnout se všemi členy Panáčovic psí smečky. :-) Jinak nedostane večeři.