Začalo to minulý týden ve středu náhlým nápadem přihlásit se na nedělní dvojzkoušky do Třebovic. Původně "pohřbené" závody nabyly na aktuálnosti, když jsem po velikonoční intenzívce s radostí zjistila, že jsme toho s Ann zase až tak moc nezapomněly. Víkend se  vyrýsoval opět ryze kynologicky. Sobotní Národní výstava psů se také nemohla obejít bez naší účasti. Hned z rána jsme s Annie a paní kolegyní prorážely davy stejně prdlých nadšenců a jejich načančaných svěřenců. Cílem výstavy nebylo jen tupé očumování, nýbrž: 1/ socializace Annie v celkem náročných podmínkách, 2/ pokec s nezměrným počtem známých ( i neznámých) pejskařů, 3/ nákup plátěného psího domečku pro větší psice neb z hlediska mého nevalně fungujícího hřbetu je současné smýkání 20ti kilové klece přinejmenším antirehabilitačním úkonem. Z široké nabídky domků, domečků, ba přímo vil, jsem si nakonec vybrala praktickou XLku. Jestliže posun davem byl do té doby obtížný a pomalý, s rozměrnou plátěnou vilou na rameni byl takřka nemožný. Co lidí a psů jsem  domečkem majzla. Snad jen tolerance a pejskařská kolegialita mě zachránily před inzultací. Doma jsem domeček nadšeně postavila. Táta sedíc ke mně zády a čumíc do počítače se podíval zrovna ve chvíli, kdy jsem zkoušela pohodlí domečku v poloze ležmo, "packy" natažené dopředu. Pohled, který mi vzápětí věnoval, byl mixem překvapení, rezignace a soucitu. Snad překousl i představu, že se možná tajně láduju do psích postrojů, abych na vlastní kůži ověřila, zda jsou dost pohodlné, možná mě podezírá, že než nasypu pejskům granule, sama jich tajně pár schroupám, abych posoudila, jsou- li vhodně chuťově vyvážené. On jen sotva znatelně zavrtěl hlavou a dále se věnoval své práci na PC.

    V neděli ráno bylo jasné, že meteorologům předpověď bohužel vyšla. Zataženo, déšť a nejarní teploty. Nenechaly jsme s Elis nic náhodě. Auto praskalo ve švech, když jsme do něj nasoukaly stan, domeček, 3 deky, objemné bágly a nakonec psy. Ale to ještě bylo na rozdíl od odpoledne vše suché a čisté. Samotné závody měly zajímavý vývoj.Zejména jde- li o terén. Původně pevný travnatý plac se vlivem neustávajícího deště a přibývajících běhů měnil v blátivé oraniště. Klouzalo to a bláto měli závodníci po běhu až za ušima. Na řadu jsme měly přijít s Annie až nakonec. Po všech trojkařích a dvojkařích. To už trávník nevypadal jako trávník a paní rozhodčí pečlivě zvažovala vhodnost zařazení zónových překážek. Bylo mi zima a Annie už neměla tu jiskru jako zrána. Jenže teprve teď měla přijít ta její chvíle. Já, jakožto nenapravitelný trémista, jsem čekala, kdy že se už paní tréma dostaví, aby mi svázala nohy a vykouzlila v hlavě zmatky. Možná přesvědčení o tom, že dobrý běh na tomto terému s mými stále bolavými zády ( a proto opatrnými došlapy) není možný, způsobilo, že tréma nepřišla. Odevzdaně jsem nastoupila na start. Annie asi vycítila, že přece jen o něco půjde, ztracená jiskra se vrátila, což bylo patrno už na jejím typickém startovním přikrčení. Na povel vyběhla. Zírala jsem, jaké tempo nasadila. Usilovně jsem se snažila udržet s ní krok, neuklouznout a pohotově "povelovat". Už dlouho jsem si takto nezasprintovala...Naštěstí nebyl běh příliš vyhrocen častými změnami směru, takže jsme trasu s Ann proběhly vcelku plynule, bez chyby a hlavně rychle ( běh můžete okouknout v minulém příspěvku- odkaz na video). Mohly jsme jásat. Byl to výkon, který nás vynesl na bednu a to hned na stupínek nejvyšší :-).

   Druhá zkouška nám už nevyšla. Hlavně proto, že Ann opět nasadila svou mega rychlost a jen zahlédla tunel, vykašlala se na skočku, která mu předcházela a namířila to rovnou skrz něj. Určitě se situaci dalo zabránit. Je prostě třeba pracovat na rychlých reakcích. Jsem moc ráda, že se nám první závody takto vydařily a že opět pro víkend platilo rovnítko mezi slovy psí a skvělý. :-)

                                             ANNIE SE SVOU VÍTĚZNOU CENOU

                                               VOSÁCI....BZZZ...BZZZ....BZZZ