PSÁT ČI NEPSAT...?
Přiznám se, že na okamžik mi hlavou blikla myšlenka, zda vůbec pokračovat v Pacinkách bez jejich hlavní aktérky Annie. Těch příhod a zážitků za ty roky...Najednou prázdno. Žádné rebelství, žádný "trestný čin" na domácím poli. Skoro nuda, když nechodíte v noci pozorovat úplňky a nemusíte být ve střehu, kdy Vám psice zase co "potáhne". Život jde dál, to jen vzpomínky obrušují svůj bolestivý hrot jen velmi pomalu. Na pozadí slz rodí se však pocit smíření a v mé hlavě z patnáctiletého soužití se svéráznou kelpií laskavý poutavý film pro pamětníky. Snad poprvé v dlouholeté historii mého pejskařství tentokrát "nedoplňuji" bolestný úbytek smečky novým psím nájemníkem. Ann je svým způsobem nenahraditelná. Naši smečku nyní představuje dobrácký desetiletý Michal, osmiletá Koky a takřka dvouletá Aira. Prozatím to takto zůstane a život sám zařídí, co a jak bude dál...
Letošním květnovým dnům tedy sluší přívlastek "smutné". Ač příroda se začíná oblékat do barevného šatu a ovocné stromy a keře naší zahrady jsou obsypány nezralými kuličkami plodů, nedokážu se z toho všeho radovat, jak je u mě obvyklé. Na zahradě se s láskou věnuji malému koutku u schodů, kde odpočívá moje milovaná Anninka. Na hrobečku jsem vytvořila malé okrasné zátiší, které už nezkrápím slzami, ale vzpomínám zde na všechno, co jsme spolu zažily. Tu vidím Annie jako štěňátko, kterak nám hned první den "přesazovala" jiřiny, tu zase jak se ze zahrady snažila vytvořit golfové hřiště plné hlubokých, důmyslně rozmístěných, jamek. Vzpomínám na svou radost, když se Annie něco nového naučila, na naše první společné agi krůčky, nepřeberné množství vystoupení pro děti i dospělé, na vypořádávání se s její ne zrovna jednoduchou povahou...
Dny po Andučině odchodu jsem nedokázala zůstávat doma. Viděla jsem ji všude. "Hojivé procesy" jsem vyhledala v přírodě. Celé dny bloumání po lesích a horách mi přinesly úlevu. Vždyť kolik my toho tady v okolí spolu našlapaly...až do posledních dní. Propojení s Annie bylo veliké a jsem přesvědčena, že signály, které mi vyslala, byly pochopeny přesně podle jejího přání...
Ale mám tu další tři skvělé chlupáče, o kterých také stojí psát, proto původní záměr - ukončit své Pacinky - odkládám a už se pomalu začínám těšit na všechny ty další články, které o nich napíšu.
A ještě tady mám malé vzpomínání na Annie z pera mých dcer:
Evka napsala:
Smutnou zprávou facebook čišel,
že o Aničku náš svět přišel.
Kelpie světa všechny pláčí,
ocasy své skleske vláčí,
vyhlásily smutek státní
neb Anča byla unikátní.
Sama sobě byla bohem,
měla spoustu poddaných,
vynikala v citu strohém,
v počtu žvanců kradených.
Co bez dozoru leželo,
v jejím chřtánu zmizelo.
Byť to k jídlu nebylo,
jí to k jídlu stačilo.
Páčili jsme mýdlo z huby,
co šprajclo se jí mezi zuby.
Zalekla se paninka:
"Toť poslední hodinka...!"
Jediný však účinek
nyl dům plný bublinek.
Pak přemýšlela, co dál ztropit,
rozhodla se krapet opít.
Když není alko tekuté,
stačí těsto kynuté.
Tak jak v lidech mizí "mekáč",
zmizel v Anči buchet pekáč.
Břicho jak sud, oči v strop,
táta už šel kopat hrob.
Pak však řekla veterina:
"Vždyť je to jen kocovina...!"
Vzpomeňme i příběh jiný,
v němž Anča nemá kapku viny.
Její tlamu napadlo
jednou v létě žihadlo.
Zprvu vtipný Ančin vzhled
pobavil nás na pohled.
Každý z nás má cvaknutou
fotku s kelpií opuchlou.
Když však její oči zmizly,
úsměvy nám na rtech zmrzly.
Na alergii podal se lék,
Anča usla jako špalek.
Ráno měla dík bohu
zase svoji podobu.
Však měla shodou okolností
ten den zkoušku v poslušnosti.
Žel práškem stále omámená
k venčení se Anča nemá.
Opouští tak domu brány
bez vykonání velké strany.
Zkouška, zdá se, běží skvěle,
Anča cviky plní směle.
Pak se ale ozve tělo,
že vážně by se mu už chtělo...
Cítí stále větší pnutí,
rychle spěje k rozhodnutí:
Povel "aport" nahradit
novým prvkem "vykadit"
S Annie život nebyl snadný,
ale ani mdlý či nudný.
Měla štěstí na paničku,
ta odpustila lumpárničku,
našla u ní pochopení
a výsadní postavení.
vy jste duše spřízněné,
jen teď trochu vzdálené.
Jednou zase shledáte se
a jak je zvykem maminky -
šťastné spolu někde v lese
budete cvičit blbinky...
Nezapomenu!
Sbohem, Andulko
Tvá poddaná
Evka
Eliška napsala:
Když jsem jela s mamkou Annie poprvé navštívit na Vysočinu, připadala mi opravdu krásná. Roztomilé hravé a veselé štěně. To jsem ještě netušila, že její IQ bude dosahovat nadprůměrných hodnot průměrného psa, protože to má částečně v sobě a protože to v ní podpoří výcvik a trénink mojí mamky. Bohužel , bavíme se pouze o hodnotě IQ, nikoliv EQ. Mamka toto veselé, hravé, krásné a chytré štěně učila přemýšlet pomocí shapingu, klikru a to do takové míry, že Annie si dala jedna a jedna dohromady...až to zcela nenápadně začalo připomínat scénář filmu Vzpoura strojů,kde stroje převzaly vládu nad lidstvem.
Stejně tak naše Annie. Velmi chytře pod závojem hodné milující a oddané fenky začala v domácnosti nastavovat pravidla k obrazu svému. Po sebemenší poznámce o tom, že Annie přebírá vládu nad světem, po nás hodila nenávistným okem a okamžitě se začala lísat k rodičům, jako by gesty chtěla naznačit, že se touto poznámkou cítí dotčena
Annie fakt rozuměla lidské řeči. Postupně její nadvláda začala přerůstat v tyranii. Neváhala krást ze stolu ve velkém. Každé zapomenutí pokrmu ztrestala konzumací - ať už se jednalo o těsto na buchty (jednou se díky kvasnicím opila a nakynula)nebo flák masa čekající v dřezu na rozmražení.
Pokud neblo po ruce jídlo a byl apetit, obsloužila se v koupelně kostkou mýdla nebo spásla všechno popadané ovoce ze zahrady.
Její požadavky na nadstandartní péči stále rostly. Annie si v noci, když nemohla spát, několikrát probudila své služebnictvo, aby jí otevřelo dveře na zahradu.
Ráno vyžadovala snídani a to v čase ranního rozbřesku, což v létě znamenalo sakra nekřesťanskou hodinu. Myslím, že se naši nevyspali dobrých 10 let. Annie však svým poddaným (rozuměj mým rodičům) oplácela nekonečnou láskou a myslím, že kdyby si mohla vybrat místo své příští inkarnace, zase to bude adresa u Panáčů. A naši? Ti by ji přivítali jako toho nejmilovanějšího panovníka ze všech ...s otevřenou náručí a vyrolovaným červeným kobercem.
