Na tuto sobotu jsem si naplánovala zajímavou agiliťáckou akci. Seminář o vedení psa na parkuru u Báry Sajdokové. Akci mi ohrožovala od samého počátku jediná komplikace. Musela bych jet na seminář do Mokrých Lazců SAMA autem. Převážná většina lidí se řídit auto naučí velice rychle a pak už v přepravě z místa na místo  nevidí sebemenší problém. Ale to je jen většina. Existuje i menšina lidu, která je ochotna vzdát se kdykoliv pohodlí dojetí auťákem a raději se kodrcá hromadnou dopravou, vzdává se akcí pro časovou nezvladatelnost  a mít k dispozici auto nebere jako výhru. Důvodem je strach...snad i fóbie z jízdy v plném provozu, nejistota, málo sebedůvěry, obava ze špatné orientace, z možných problémů během cesty.... Do soboty jsem k této menšině patřila i já. V minulém roce jsem se sice do ježdění už jaksepatří obula, ale stále jen se spolujezdem, někým, kdo v nejhorším poradí, připomene ( třeba zapnout světla), povzbudí, když řidič- začátečník udělá nějaký ten drobný prohřešek proti silničnímu provozu. V letošním roce jsem si dala závazek, že začnu jezdit sama. Jenže to přišlo tak nějak fofrem. Než jsem se na to stihla duševně připravit. Ale rozhodně jsem to nehodlala vzdát. Trasu jsem si dva dny předem projela s Eliškou a zdálo se, že moje premiérová " sólo"jízda proběhne jakš- takš v pohodě. V sobotu ráno jsem se sice probudila už velmi časně a do samotného odjezdu jsem byla kapku nervóza, ale když jsem vyjela, obavy ze mě spadly a já si vychutnávala krásné "řazení rychlostí" dle své vůle, jízdu po silnici dle své libosti ( Elis mi vždy přikazovala jet úplně u kraje, táta zase od kraje dál :-( ), nikdo mě nepeskoval za to, že držím dlouho sešlápnutou spojku, že řežu zatáčky, že jedu rychle nebo naopak pomalu. Prostě jsem se kochala, jako pan Hrušínský v proslulé české komedii :-). Cesta mi uběhla rychle, na cvičáku jsme byly s Ann ( ta moji premiéru hodně statečně nesla- tvářila se naprosto nevzrušeně a pokojně ležíc vložila svůj psí osud plně do mých rukou řidiče- začátečníka) jako druhé. Prostředí cvičáku v Mokrých Lazcích je příjemné, ale bohužel v sobotu bylo také věrno svému názvu, takže jsme úvodní hodinu semináře strávili zachumláni v nejrůznější nepromokavé pláště, kapuce a čapky, abychom čelili nepříjemnému jarnímu slejváku. Ten nás ovšem nevyvedl z rovnováhy. Po úvodní teorii došlo na praktické zkoušení. Základem bylo překonání překážky psem a návrat k psovodovi s minimalizací oblouků. Tedy naše " cik- cik". Zjistila jsem....jak jinak....že jsme docela mínusové, ale taky jsem získala tak trochu pohled na to, jak by to mělo vypadat, jak by měl člověk u prohlídek přemýšlet a hlavně....jak moc je to o psovodech a o každém detailu jeho pohybu. Čas rychle plynul, počasí  už dávno nepřipomínalo to uplakané ráno. V příjemné atmosféře se přiblížila 17. hod. a s ní i závěr semináře. Odcházela jsem příjemně unavena a spokojena. Máme s Annie na čem pracovat....a že se nám to jaksi kumuluje poslední dobou....:-).

    Za zmínku stojí možná ještě můj výjezd z velmi malého parkoviště, kde manipuace s auťákem stylem- pár metrů vpřed, otočit volantem, pár metrů vzad....a tak stále dokola, se ukázala nad mé síly a tak jsem se tam plácala asi 10 min. a zkoušela nejrůznější manévry. Nakonec mi významně pomohla Jana. Ta se mě jala navigovat, abych do něčeho nebo někoho nenabourala. Až na trojité spuštění stěračů a výrazný klakson nabraný loktem, se vymanévrování přece jen povedlo a cesta domů proběhla už více- méně bez komplikací. Dneska jsem překonala sama sebe, dokázala jsem se poprat se svou obavou, strachem z jízdy, nezmatkovala jsem a ověřila jsem si, že když člověk něco opravdu moc chce, dokáže to. Tím se hodlám řídit i ve všem, do čeho se pustíme s Anninkou :-)

Video z akce ZDE