Od mého posledního příspěvku uplynulo nějakých 10 dní. Ty byly vyplněny....skoro bych řekla přeplněny... zážitky všeho druhu. Zejména tábor s každodenní "drezúrou" na táborovém " buzerplace" ( jak jsme si travnatý prostor s překážkami se spolucvičícími kolegyněmi nazvaly) skýtá prostor pro podrobnější líčení. S kolegyní Ludmilou a mladičkou Andrejkou jsme vytvořily během týdenního společného pobytu na jedné chatce skvělý kolektiv. O legraci nebyla rozhodně nouze, s ní jsme statečně čelily dokonce i příšernému počasí, kterému jsme tak nedaly šanci nás otrávit. Kdybych se v zaměstnání chlubila tím, že o dovolené spím na tvrdém kavalci obložena psími těly ( to abych nezmrzla), že vstávám v 5 hodin, navlékám svetry, bundy, pláštěnky a gumáky, abych v 6 už stála připravena na parkúru a pak celý den střídavě nastupuju ke cvičení či ke službě na buzerplace obnášející zvedání spadlých latěk spolucvičícím, že celý den chodím s igelitovými pytlíky po kapsách a svědomitě sbírám vše, co vypadne mým psům ze zadní části těla atd. atd., zřejmě by si pomysleli, že jsem padlá na hlavu. Ale natolik mě už většina z nich zná, aby věděli,  že tento způsob trávení léta je pro mne tím nejlepším. A tak celý pobyt shrnu takto. Počasí- fuj fuj. Pejsci se koupali v místním rybníku jen jednou. Málem jsem zapomněla, co to je krátký rukáv či krátké kalhoty, o to více jsem se sbratřila  gumovou obuví....( Gumáčky moje....díky vám! ) Hned druhý den potrápil Annie průjem, musela jsem jí nasadit dietu, což nesla velmi nelibě a tvářila se na mě jako týrané zvíře těsně před skonem. Uprostřed pobytu si prožila totéž Bobinka. Obě psice ale po celodenním půstu raději daly svou stolici do pořádku, než aby- nedej bože- hladovka pokračovala... Při středečním odpoledním tréninku jsem napálila bleskovým tempem rovinku ( frajerka jsem se nerozcvičila...nejsem už žádná mladice :-( ) a natáhla jsem si zřejmě nějaký úpon na levé haksně. Díky tomu jsem v dalších cvičeních Annie evidentně brzdila, parkúry jsem běhala kulhavým krokem a byl na mě úchvatný pohled.Ve středu po tréninku jsme s " tetou Kájou" , jak ji vzhledem k oblíbenosti u mé Anninky nazývám, jely navštívit budišovské ovečky. Chtěla jsem si udělat jasno, zda Annie orientovat tímto "pasáckým" směrem nebo považovat její pasení- nepasení za uzavřenou kapitolu. Druhá možnost se potvrdila. Ann z košáru koukala s výrazem odsouzence jdoucího na jistou smrt. Dokonce i moje chlácholení a poplácávání kudrnatých tvorů po jejich vlněných hřbetech ve snaze ukázat Ann, že jsou to mírumilovná zvířátka, se minulo účinkem. No nevadí, aspoň mám jasno.

  Pokud jde o agi tréninky, bylo to podstatně jiné- lepší kafe. Na tábor jsem přijížděla s poněkud "zdechlou" fenou ( zřejmě důsledek hormonálních změn po hárání), v průběhu prvních dvou dnů jsem však změnila motivační prostředek z hračky na párek a rychlostní otáčky Anduly se tím podstatně zvýšily. Takže další JASNO. Pažravá Andula musí prostě běhat na " žvanec". Pak už mi, holka, dělala jen samou radost. Tedy v agi. Těsně před odjezdem totiž maličko zvalchovala spolubydlící vořešku Adélku a kolegynin prst, který tam nešťastně připletla. Důvodem byla obava o tašku granulí, k níž voříšek se zájmem čichal. Naštěstí se incident obešel bez větších zranění, pouze s utrpěným šokem paní kolegyně, která už tímto prý se mnou pobývala v chatce naposledy :-).

 Vše ostatní nechám na fotkách....ty mluví za vše ZDE a videjko z našich běhů ZDE.