" Andula ti ztloustla, mami," byla slova mé dcery první den po svátcích. Kdyby připomínku adresovala mně, nedivila bych se. Vánoční doba obžérství si vybírá svou daň v podobě přibývajících tukových záhybů. I když na tom ještě nejsem tak zle, říkám si, že moje figura je rodině dávno putna. No co, věkově jsem dávno za zenitem, kariéra modelky už nepřichází v úvahu, chlapa doma mám, tak proč řešit těch mých pár špeků navíc, že? Už několik let se u nás doma bedlivě sledují " lajny" našich pejsků. Eliška zkušeným pohmatem pravidelně kontroluje, zda psíkům nahmatá žebra. Připadá mi, jak Louis de Funes  v proslulém filmu Piti piti pa. Známý herec zde v roli  tanečního mistra a choreografa hlídá postavy svých tanečnic. Denně  před večeří tanečnice váží a dle navážené hmotnosti pak zasedají nebohé dívky buď k prostřenému stolu nebo na posilovací mučidla. Tloušťku " diagnostikuje" Eliška pejskům poměrně často a pak jim drasticky snižuje dávky až mě ty jejich hladové pohledy straší i v noci ve snu. Dosud si však odtučňovala jen své holky. Ty jsou už hubené, jak lund, takže ucítila potřebu " odtučňovat" i v řadách mých psích šelem. Anninka- ano, říkám, že je" dobře stavěná, udělaná, osvalená". Pak přijde Eliška a šmahem tyto důstojné a veskrze pozitivní výrazy smete pejorativním "tlustá". Někdy použije ještě slova " vyžraná, bachratá, tlustoprdka..." No, mám já zapotřebí si nechat urážet psa? A tak jsme se s Ann pustily do odtučňování.

  To se lehce řekne ! Kdybych odtučňovala sebe, bylo by to MÉ rozhodnutí, MŮJ hlad, MOJE škvrčení v břiše, MOJE podrážděnost z prázdného žaludku....ale způsobit toto naprosto bez varování svému nejlepšímu příteli,  je pro mě velice těžké. Vidět doslova psí oči, které v sobě nesou nevyřčenou otázku: " Proč najednou , paničko, počítáš granule, když dřív jsi mi jich dávala plnými hrstmi...proč mi omezuješ piškoty, které já k smrti ráda...proč mě venku proháníš, jak nadmutou kozu....???

  Naše Annie je proslulá svým obrovským apetitem. Hned po ránu vstává s vidinou plné misky a umí se o ni pěkně přihlásit. Nejprve přichází ke skříňce, kde psí dobroty schováváme ( mimochodem v naší kuchyni druhá největší :-) ) Packou a čumákem začíná šprdlat do dvířek. Žádná odezva z mé strany - dělám, že si jí nevšímám, přestože mě vyčítavé pohledy pálí do zad. Annie odchází z kuchyně ke své kleci v pokoji, takže zdánlivě budí dojem, že to vzdala a šla trucovat. Kdepak ! Nevzdala nic! Z pokoje se vzápětí začne ozývat rachot. Annie prohání po pokoji svou prázdnou nerez misku. Ta naráží do nábytku a to je zřejmě Anninčin cíl. Dát celému světu najevo, jak chudinka- kelpinka hladoví. Nebývá než misku uklidit, čímž na malou chvíli v Ann vyvolám naději, že misku  naplním a že si takto " vydemonstrovala" své. Těžké je zklamání, když prázdná miska zmizí ve skříňce a tím je demonstrace " rozehnána". Tak si to sežer, ty krkno!

 V těchto odtučňovacích dnech pobývá Annie nejraději v kuchyni. Intenzívně nasává libé vůně připravujících se pokrmů a často i kontroluje, co máme na lince. Nic nepomůže průplesk novinami, v případě jídla její masochistický sklon stále přetrvává. A tak říkáme, že Annie prostě "pomáhá" při vaření. Ó, jak by bylo to zvíře šťastné, kdyby mohlo pomáhat alespoň v nějaké závodní jídelně. O tom se jí možná zdá, když někdy ze spaní bezděčně vrtí chvostem a stahuje koutky.

  Aspoň ve snu se možná cítí nasycena, chudinka..... :-(