"Škoda, že mi není aspoň o 10 let méně", povzdechnu si občas, když se snažím zvládat superaktivní Annie. Když jsem volila plemeno, po aktivitě jsem jen prahla. Zvolila jsem moc dobře. Kelpie je opravdu pes, který " nemá nikdy dost". Její zásoba energie je skoro nevyčerpatelná a to i když někdy vypadá, že povely vykonává dle mého názoru pomalu, cvičí velice ráda. Je prakticky vděčná za každý povel. Občas mi to dává jaksepatří pocítit.  Tak třeba dnes. Měla jsem opravdu náročný den. Ubíjející práce 8 hod. vkuse, pak cesta k holičce ( tu jsem už potřebovala , jak sůl....:-( ) a pak skoro hodinová cesta domů. Dorazila jsem "hotová".  Bláhově jsem se domnívala, že když už jednou za čas nepůjdu na vycházku, Ann to pochopí , uklidí se někde do koutku a bude si okusovat svou nepostradatelnou  skorověčnou kostičku ( říkám jí "dudlík" ). Omyl. Jen mě zmerčila, uchopila do huby první hračku, kterou našla a skočila mi na záda. To byla výzva. " Jé, paničko, konečně Tě tu mám, to bude prima až si spolu pohrajeme :-)." Ještě dost dlouho jsem odolávala. Nasytila jsem své hladové útroby, hodila řeč s rodinou, ale jelikož jsem Annince musela páčit z držky stále nějaké věci, které tam nepatřily a jejichž existence mi nebo některému členu rodiny není lhostejná, došla jsem k závěru, že prostě chtě- nechtě- budu muset s Ann pocvičit aspoň doma. Vzala jsem dózu s piškoty, zavřely jsme se v pokoji ( Barunce jsem musla vysvětlit, že ona přijde na řadu posléze :-)  ) a jaly jsme se procvičovat takové ty " blbinky" , "srandičky" či jak to nazvat. Ann soustředěná, chápavá, šikovná....já...meloucí z posledního.:-(. Po 20 min. jsem rozhodla, že to stačí. "Dobře, paničko, dám Ti pokoj, ale dovolíš mi počíst si ve Vaší nóbl knihovně.......". A to zas ne, takže..... bunda a hurá na zahradu. 20 hodin, venku tma jak v pytli. Ann poletuje okolo. Šťastná. Spokojená. Do tmy se ozývá tlumené klikání ( mám speciální klikr s nastavitelným " volume" :-D :-D), Anninčina podsaditá postava se míhá tu kolem stromů, tu zase na kladině. Ani jí nevadí, že ten klik je její jediná odměna. Nemám v kapse pamlsky, ani ve tmě nemohu najít žádnou hračku na přetahování. Konečně. 15 min. stačilo. Anninka mi tu spí za zády spolu s ostatními hafíky a já mám volno. Tedy chvíli na zamyšlení, zda jsem schopna ten její elán zvládnout. Místy je to těžké. Překonat únavu, potlačit své pohodlí a třeba vymajznout v každém počasí ven. Ale když už člověk i v tom dešti vyrazí na procházku třeba do lesa, nelituje a nakonec je rád, že  ten " donucovací důvod" měl. Pokaždé si  procházku užiju. Takže v tom vlastně vidím takový omlazující, kondici udržující  způsob života  a ani za nic na světě  bych ho  nevyměnila.