Díky pracovní vytíženosti posledních dní jsem několikrát byla nucena vynechat dlouhou lesní procházku s pejsky. Ve středu jsem už ale  les oželet nehodlala. Těšila jsem se, jak se Annie proběhá a mé houbařské srdce zaplesá nad houbičkami, kterých je snad v lese ještě dostatek. Těšení mi trošku zkazil táta, protože se slovy, že on musí pracovat na krbu, přifařil nám dědka Berta. Jak známo, Bertík je vitální psí důchodce. Miluje své modré gumové kolečko, s nímž mládne a dokáže za ním běhat neskutečně dlouhou dobu. Miluje také procházky lesem. Ty však mají svá specifika a v případě, že chcete jít na hřiby, bych je formulovala jako úskalí.Tak především jej lze pustit z vodítka jen za předpokladu, že je stále zrakově monitorován. V opačném případě se kdesi " zasekne" nebo naopak pokračuje v naprosto své režii pochopitelně směrem odlišujícím se od toho vašeho. Volání a pískání je k ničemu. Uši dědkovi už neslouží. Musíte prostě za ním...ze srázu, do houští, do kopce....zkrátka "cestou- necestou". Už jen toto jediné úskalí by stačilo k tomu, abych se jeho přítomnosti na mé houbařské výpravě bránila zuby-nehty. Sledování špacírujícího Berťana by mi znemožnilo houbaření a v případě, že bych se zakoukala ( případně " zasbírala") na nějakém úrodném houbovém poli, hrozilo by, že starouš odkráčí směr Dolní Lhota sám. Musela bych pak vyhlásit sama sobě pátrací akci, v jejímž rámci bych místo okloboučkovaných frajerů vyhledávala našeho kníratého seniora. Nebezpečí, že by mohlo k této situaci dojít, jsem eliminovala připnutím Berta na vodítko. Bude chodit se mnou a basta. Sbalila jsem do kapsy k piškotům i igelitku ( no ano, za tu se stydím, ale mnohem více bych se styděla za košík, na jehož dně by se krčili dva- tři houboví " chcípáčci". A zda za těch pár dní mé lesní absence nebyly všechny houby vysbírány, to jsem nemohla vědět), připravila jsem hafany a šlo se.

  Libovala jsem si, jak šikovně jsem situaci vychytala. Annie ukázněně pobíhala okolo, Bert pod mou kontrolou cupital vedle mě, mé oči přilepené na lesním terénu. Idyla skončila ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vybočit z vyšlapané cestičky do svahu. Tam bývá "babkový" ráj. I dědek by si tedy přišel na své :-D, jenže ten se naopak zastavil. " Do svahu nejdu," zřetelně "mluvila" jeho šibalská očka. Nekompromisně se ukotvil na místě. Napínám vodítko, ale dědek stojí jak přikovaný. Vypadá to, že ho přetahovací hra začíná bohužel bavit. Slovní domluvu jsem zavrhla jako úplně zbytečnou, Berťanovy hluché uši se pobaveně pohupují v rytmu tahu. Abych nemusela na paličatého seniora použít hrubou sílu, uchyluji se k pozitivní motivaci. Lovím z kapsy kousek piškotu. Přestože ani Bertův zrak nepatří k "nej-fungujícím" smyslům, pohyb ruky z kapsy je dobře čitelný i poloslepým psům. Také Bertík pohyb registruje a konečně rozkmitává své dosud zdřevěnělé haksny. Jde po ruce s piškotem, ale v zápalu chlamstnutí přibírá i můj prst ( odhad vzdáleností už nemá tak přesný...nebo to jen předstírá a bezostyšně mě rafe za to mašírování po neschůdných stezkách?) Konečně mám vyřešen i tento problém. Kráčím tam, kde tuším houby. Tuším dobře. Igelitka se rychle plní...pomalu lituji svého houbařského barbarství . Košík by dozajista na ostudu nebyl. Jen to tempo sběru bych si představovala maličko " allegretto". Senior nejenže šlape "andante", on si přitom čenichem "čte" i lesní noviny ( místy mám pocit, že tam luští i sudoku). I přes to všechno jsem nakonec ráda, že jsem stárnoucího paličáka vzala. Když se vracíme domů, zrychluje. Ví, že je doba krmení a v lese, při těch jeho vylomeninách, mu pěkně vyhládlo....:-). A já mám zase aspoň o čem psát :-D