Na tyto halové závody jsem se těšila. Účastnila jsem se všech sedmi ročníků, ale ne vždy jako závodník. Zpočátku jsem fungovala jen jako pořadatelská služba, později jsme to občas prubly s Bobinou, ale místo, abychom závodníkům konkurovaly, postaraly jsme se divákům o hodnotný kuturní zážitek. Například, když jsem Bobince šermovala před nosem sušeným vepřovým uchem a nabádala ji takto ke zvýšení rychlosti běhu směrem opačným, než z parkuru . Tento rok jsem na sobě a Barunce notně mákla. Po roce intenzívní práce s Barunkou a po absolvování desítek závodů v různých prostředích jsem se totiž domnívala, že zvládnutí halového parkuru bude pouze technickou záležitostí. Věřila jsem, že hodiny tréninků Barunku i mě zocelily natolik, že vytýčenou dráhu hravě zvládneme. Nebyla bych správný závodník, abych  v koutku duše nedoufala v alespoň malý dílčí úspěch. Tentokrát však doufání zůstalo plané.....

Už v pátek večer, když jsem se zmožena vrátila z přípravy haly, jsem zažila první nepříjemné překvapení.Místo abych si chystala věci na závody a Barunce odbornými hmaty zkušeného maséra připravovala její svalnaté tělíčko na výkon hodný šampióna, všimla jsem si jejího zkroušeného výrazu. Záhy jsem odhalila jeho původ. Byl jím nepříjemně nalomený drápek , který čněl z přední tlapky nepřirozeným směrem. Každý pokus o dotek Barča oplácela škubnutím, strašila varovným vrčením a jasně dávala všem najevo, že rozhodně nehodlá podstoupit jakýkoliv lékařský zákrok. Jelikož byl pozdní večer, odborná pomoc nebyla možná a my rozhodli nechat to na ráno.

Ráno však drápek čněl dále, Barča místy kulhala a evidentně se necítila na závodění. Vlastně stejně jako já, protože jsem dostala migrénu a celou sobotu jsem doslova protrpěla. Ke zlepšení nálady a zdravotního stavu nepřispěly ani výkony. Barunka běhala pomalu a vůbec se nesoustředila. Koukala po vranách, vybírala si překážky, které se jí zdály v dané chvli lepší, bez ohledu na to, že jsem jí jasně ukazovala správnou cestu. Prostě běh působil, jako bychom s běháním teprve začínaly. Alespoň Bobinka zaběhla svůj standart, kde nechybělo "vystavení se" na Áčku, slalom krokem nebo přemlouvání k přeskočení skočky.

V neděli už Barča startovala s ucvaknutým drápkem, čímž mi vzala  možnost se na cokoliv vymlouvat. Také migréna- ta mrcha jedna- mi v neděli dala pokoj. Našemu úspěchu tedy nestálo nic v cestě. Bohužel i v neděi Barunka řešila prostředí a volila si sama překážky- zásadně ty, které vedly směrem " z parkuru". A tak jsem dospěla k názoru, že už to lepší nebude a že je třeba se s tím smířit. Za klad závodů považuji to, že jsem se ujistila v tom, že chyba není na mé straně. Prohlídky dělám naplno, nervozitu na psa nepřenáším neb už nervózní nejsem a závodů jsme za ten rok objezdily tolik, že o "zvykání si" na ně to také není.

Radost mi udělala Eliška s Keskou, které závod ve své kategorii smolíků vyhrály. Aspoň že moje krev :-)

I přes neúspěch se mi závody líbily, bohužel byly tohoto druhu- čili na koberci - poslední.