Anninčin štěněcí věk byl zátěžovým obdobím nejen pro naše nervy, ale také pro naše peněženky. Pominu- li krmivo, hračky, veterinu, objevila se spousta neočekávaných výdajů v podobě celé řady zničených věcí denní potřeby. Obuvnický průmysl zažíval jistě  zlaté časy, když jsme co dva týdny byli nuceni pořizovat nové a nové křápy, neboť ty současné si vzala do svých ševcovských zubů Annie. Za oběť padly hračky, schovávané prozřetelně budoucí babičkou ( to jako mnou :-D ) pro prozatím imaginární vnoučata, rozbity byly drahocenné starožitné kusy nádobí po babičce, rozcupovány oblíbené kusy oděvů a nespočet dek, o knihách nemluvě. U všech těchto trestných činů byla Annie přichycena se šťastným...jelimanovským výrazem, evidentně spokojená. Následovalo rozčilování, běsnění a Andulčin kajícný pohled, který by jí fakt člověk sežral i s navijákem.....že už to jako nikdy ,ale opravdu nikdy, neudělá....A vzápětí opět křik a lamentování nad vypucovaným talířem, jemuž ochotně odpomohla třeba od nedělních koláčů nebo porce guláše. Pokud bych přistupovala ke zmíněným škodám z čistě ekonomického hlediska, zdál by se  chov kelpie výrazně prodělečnou záležitostí. S jistými "ztrátami" sice moudrý pejskař počítá ( někdy však průběžně zjišťuje, jak málo je moudrý....), přesto jsou plemena ( nebo možná spíš jedinci- je to asi kus od kusu :-D ), která zatíží páníčkovu kapsu více a která méně.

   Kupříkladu naše Bobinka. Důstojná psí dáma, nalezenec bez výrazných stop výchovy, přesto za celých těch 10 let, co je u nás, nezničila jedinou věc. Naopak vše proti zničení, nebo třeba jen křivým pohledem, srdnatě hlídá s nasazením vlastního života. Také nalezenkyně Barunka by se mohla honosit pochvalou za čistý štít v ničení věcí, nebýt jejího ničení psích kolegů. Finanční zátěž se tedy netýkala doplňování hmotných ztrát, nýbrž veterinárních účtů za nejrůznější ošetření po jejich drákulovských zubech.

  Samotnou kapitolou je Bert, ve svém mladém věku v ničení všeho doslova jura. Namátkově věnuji tichou vzpomínku odrovnanému gauči, nové kabelce, několika kusům kalhot. Dnes už s úsměvem vzpomínám, jak se  s bratrem Ludvou už ve věku 7 týdnů pustili do přesazování pokojové kytky...na bílém koberci. Dávno vím, že tento bílý koberec z dob našeho prvního manželského zařizování byl poslední v mém životě. Představu elegantního obýváku s bílým kobercem jsem vyměnila za smečku ničilů.

  Ale jsou v naší smečce i psi, kteří vyrostli aniž by bylo jejich mládí poznamenáno hysterickým křikem a honbou bytem s novinama v ruce. Kessy a Nyx. Zlatíčka. Nyxino vzorné chování doma je popřením všech charakteristik málo zaměstnaných borderek. Když na ni totiž není čas, skromně leží, pospává a střádá síly na vycházku, trénink nebo závody. Tam to teprve s nastřádanou energií rozbalí. Stejná je i Kess. Obě psí  holky prošly svým štěněcím věkem s " čistým trestním rejstříkem". Tak čistý ho nemá ani jejich panička Eliška, o jejímž nadání k rozbíjení a rozlívání všeho, co se jen rozbít a vylít dá, by se daly psát romány....

  Přesto mají tyto devastační sklony pejsů něco pozitivního. Naučíte se totiž mít radost z maličkosti. Třeba z bot, které nakonec odložíte ne proto, že byly psími zubisky roztrhány, nýbrž pravidelným používáním sešlapány nebo když na stole ležící průpiska neskončila v zubech Annie a je stále celá a funkční. Máte radost, když se k novinám dostanete včas a máte šanci je přečíst než je přečte Ann, ale také naopak máte radost, když se k nim dostanete až po Andulině přečtení a jste tím pádem ušetřeni všech těch každodenních jobovek. Což taky není k zahození :-D.

V přípravné fázi je fotodokumentace " padlých věcí"....