Obávala jsem se, že  sobota ráno mě přivítá zataženou oblohou. Pátek totiž komplet celý propršel,  sobotní pokračování se spolu s nepříznivou předpovědí doslova nabízelo. Občas může být člověk počasím překvapen i příjemně, což byl případ včerejška. Proč tak lpím na počasí? Sobotu jsme si totiž s Annie naplánovaly venkovní. Ve Velké Polomi se konaly závody v parkurovém skákání koníčků a Vosáci byli osloveni, zda by pro zpestření nepředvedli několik těch svých "hop- hop- tunéééél- sláááálom...." V kvartetovém složení jsme se tedy vydaly propagovat krásy tohoto psího sportu.

    Annie jako vždy tety a jejich psíky důkladně přivítala. Tento obřad si vždy náležitě vychutnává- tedy ona, neboť druhá strana se stává "obětí" vítacího ceremoniálu. Dotyčný vítaný se zmítá v poryvech Anninčiných skoků a pusinek, může se pokochat Ančinými pohybovými kreacemi alla tanec svatého Víta a zpravidla bývá sám udiven, čím že si zasloužil toliko té kelpií lásky. Jelikož nákladní prostor auta byl již plný psích kolegů, usadila nás řidička Renča na přední sedadlo vedle sebe ( všímejte si...nejrizikovější to plac....že by záměr? ) Ještě nedávno Annie rozhodně odmítala sedět způsobně na podlaze. Dožadovala se sedačky - jako mají ti ostatní. Nekonečné boje, páčení jejího maxi těla v obavě, že škrábne drápkem třeba palubní desku a já pak budu u táty "žehlit" jeho nekompromisní žádost o rozvod...to vše mi způsobovalo nemalá traumata. Po mnoha nácvicích už jde "nalodění" docela dobře. Všechny další obavy se týkaly pak už jen bezpečnosti jízdy. Nejlépe je totiž hlavě v prostoru řadící páky a náhlý nápad podívat se z okna na ubíhající krajinu se stává život ohrožujícím prvkem, zejména týká- li se strany řidiče. Po dobu cestování se nemohu nechat ukolébat pocitem, že po náročném "entrée" bude následovat pokojná jízda až do cíle cesty. Ve střehu pohotově reaguji na sebemenší pohyb Anninčina těla. Do melounu a kelpií hlavy totiž nikdo nevidí.

    Hurá, jsme v cíli ! ( tedy mezicíli, neboť cestování a to ještě daleko dramatičtější je ještě před námi.) Nádherné prostředí koňských závodů umocněné slunečným počasím nás utvrdilo v tom, že přihlásit se na tyto ukázky byl dobrý nápad. Anninka se vyvalila z auta a nestačila zírat, co to za obrovská " psiska" korzuje po přilehlé louce. Psovodi jim dokonce sedli na hřbet a psiska se ani nebouří. Poslušně si vykračují vedeni zvláštním vodítkem- v hubě končícím...Hmmm..divná věc. Psiska vůbec nejeví zájem sznámit se s menšími psími kolegy. Annie to v hlavě "šrotuje", ale sama také kupodivu neprojeví zájem se s psími kolegy družit. Konečně přišla na řadu naše produkce.Jednoduchou kombinaci překážek Annie zvládla v pohodě, nejvíce se však vyřádila při předvádění "blbinek". Na ty má totiž vrozený talent.

    Následoval krátký oddych s dobře vychlazenou desítkou a hurá na méně příjemnou část vosího působení. Brigádu na novém cvičáku. Už zdálky jsme na rozlehlém prostranství zahlédly zmožené vosí postavy, kterak páčí ze země obrovské balvany a úplně zřetelně slyším jejich...." Ej uchněm..." Z přílivu čerstvých sil se překvapivě neradují. Zřejmě z obavy, aby brigáda, kterou už už pokládali za končící, nedostala delší časový rozměr. Prací a horkem zdrchaní mechanicky dloubali hráběmi do naštěstí mírně provlhlé země. Hromady šutrů svědčily o tom, že rozhodně nezaháleli. I psi znaveně polehávali okolo. Ne tak Annie. Pro tu byl tento úžasně velký prostor novým lákadlem. Energicky se přivítala s přítomnými lidmi i psíky a poté se vypravila na výzvědy do širokého okolí. Zatímco všichni psi zůstávali způsobně v blízkosti svých páníků, Andulu jsem musela nejméně 10krát za 5 minut volat, přičemž jsem s napětím očekávala, odkud že se vyvalí. Annie očividně tento způsob pohybu zde vyhovoval, o sobě to tvrdit rozhodně nemůžu. Jeden šutr, druhý šutr...." Aníííííííííí"....třetí šutr, čtvrtý šutr....." Aníííííííííííííí"...a tak to šlo stále dokola.

     Naštěstí plán zde pracujících- brigádu ukončit- dostal reálnou podobu, takže uklízíme, balíme......já hledám svého "průzkumníka". Ano a taky že přichází. Když je ode mě asi 10 metrů, nahlížím pod podrážky svých bot a kontroluji, zda jsem nešlápla do nějaké " hromádky". Nic. Když je Annie na 5 metrů, to už se začínám pátravě rozhlížet, jestli ona hromádka není v mé bezprostřední blízkosti. Jak však záhy zjišťuji, je v mé bezprostřední blízkosti. ANNIE JE TA HROMÁDKA !!!!! Smrdí jako tchoř, ale daleko více. Je to jak smrad puštěný přes výkonný zesilovač. Krk a ucho mají "umatlané" vzezření stejně jako hřbet nad ocasem. Annie nechápe, když začínám soptit. V ksichtě má blažený výraz. Dme se pýchou, jaký úžasný parfém tu nalezla. "Tady to budu milovat," pomyslí si jistě její nasmraděná palice. "

    Hanba mě fackuje, když strkám Annie do prostoru předsedadlí. Iva raději zamlouvá cestu jiným autem - není divu, když je ta šance...Řidička Renča a pasažérka Monika musí vstoupit do jámy lvové a snažit se těch 20 minut cesty do Vřesiny přežít. Annie má striktní zákaz dotknout se byť jen kouskem těla šaltrpáky, nejlepší by bylo, kdyby se dokázala v prostoru vznášet. Ani to by však nezabránilo tomu, co nás čekalo. 20 min. jak v plynové komoře. Jsme snad první přeživší. Reňa se odhodlala k řidičskému mistrovství- řídit auto s hlavou vystrčenou z předního bočního okýnka. Potkat nás dopravní hlídka, asi by nevěřila svým očím. Také vždy upovídaná Monika vzadu ztichla. Dokonce se skoro přestala hýbat, aby potřebu dýchání zmenšila na co nejmenší míru. U psích kolegů ale Annie dozajista zabodovala. Frajerka s vůní od Coco Chanel.

    Musela jsem vyvinout velké úsilí a zahrát smutné psí oči, aby nás Reňa nevysadila dříve. Oblouděna omamným smrádkem hodlala zastavit těsně před cedulí VŘESINA, ač to od ní mám domů ještě dobrý kilák cesty. Na mé naléhání a psí oči  v ní nakonec zvítězilo srdce kamarádky. Když si mě totiž představila, jak si to šlapu s batohem, domečkem a smradlavou Andulou mezi rodinnými domky, usoudila, že bych byla negativní Vosí reklamou na náš klub a vyládovala mě z auta až před domem. Zbytek dne pak jistě zasvětila luftování auťáku.

    Annie mě ve vaně sledovala vyčítavým pohledem. Tvářila se nešťastně a téměř znechuceně, když jsem na ni plácala další a další hrsti plné psího šampónu, abych z ní tu  Coco Chanel dostala. Zůstala nepochopena a já zase bohatší o jeden zajímavý zážitek.

            Zleva : Iva s Corčou, Reňa s Baryčkem, moje maličkost, Monika s Weslym

                         OSOBY A OBSAZENÍ:

                Iva ( zběhlík...kdo uteče, vyhraje)  Reňa ( řidička) a Monča (pasažérka)

                                                 Fotky z ukázek ZDE

                                                EJ UCHNĚM...

                                            Fotky z brigády ZDE