Není to nic k chlubení, ale je to lidské. Kdo z vás někdy jednoduše nezáviděl, hoď kamenem. Budiž mi ke cti, že předmětem mé závisti nejsou hmotné statky, neboť kvalitu života nehodnotím podle počtu zahraničních dovolených nebo podle toho, v čem si vozím zadek. Pokud závidím, tak skoro výhradně nějakou schopnost, kterou postrádám ( sousedům upravenou zahradu a hektarové výnosy zeleniny, všem, kteří se dokáží dorozumět cizím jazykem, všem, kteří dokáží běžně užívat auto atd...) Snad to ani není závist, spíš obdiv či uznání k někomu, kdo dokáže, co já ne. Už v dětství jsem u rodičů snad nikdy nereklamovala, že bratr dostal větší kus dortu nebo  lepší kolo. Šlo mi o principy. Coby asi tak sedmiletý šprček jsem jednou ztropila kvalitní " scénu" proto, že zatímco já jsem večer televizi sledovat nesměla ( kéž by dnes rodičové takovýchto šprčků zavedli jen zpola podobné zásady...), o 4 roky starší brácha se vyvaloval před bednou za tichého souhlasu našich. Argumentaci věkem jsem odmítla vzít na vědomí, pocit nespravedlnosti mi zatemnil mozek a já se neúnavně přežírala bojujíc za svá domnělá práva. Když už moje kňourání pedagogicky měkčí otec nevydržel, zavolal mě k televizi s poznámkou, že tedy pro jednou...ale opravdu jen PRO JEDNOU se můžu dívat taky. Celá rodinka, včetně babičky, která už tehdy prd slyšela a naší diskusí v průběhu televizní inscenace trpěla nejvíce, si oddychla, že i když pedagogicky nesprávně, aspoň bude kýžený klid a všichni budou moct dosledovat, jak že to nakonec v té televizi dopadne. To se ale přepočítali. Místo abych vděčně přijala místo v křesle, spustila jsem nanovo, že nechci, abych se dívala já, nýbrž aby se nedíval brácha. ( No, nezabili byste mě? :-)  ) Už si nepamatuji, jak tehdy situace dopadla, ale podle mě tradičně.  Našim přetekly nervy, vykázali mě do postele a já, utápějíc se v pocitu hořkosti a nespravednosti ze špatně nastavených výchovných zásad, zmydlila bráchova plyšového medvěda. Tím bylo spravedlnosti učiněno zadost.

   A co že vlastně tedy závidím? Všechny ty zprávičky pejskařů na FB, čeho všeho se kde zúčastnili, kam se chystají, smutně koukám na fotky z akcí. Už dva měsíce sedím doma a do psích akcí se budu muset vracet jen velmi pomalu. Sezóna běží, plány stojí. Na druhou stranu mám konečně jednou " vypulírovaný" barák.