Z mnou nepochopitelných důvodů má Annie vyhraněnou averzi vůči postrojům alias kšírům. Ze zdravotního hlediska, kdy je zatížení páteře menší než u běžného obojku, jsem Annince naordinovala " kšírovou terapii". Navíc se mi postrojová móda líbí a když vidím noblesní kšíry, téměř slintám. Ne tak Aňa. Když jen koutkem oka zahlédne, že příslušnou potřebu beru do ruky, nasadí výraz ztrápeného, týraného a jak na porážku jdoucího zvířete a hledá místečko, kde by se zašila tak dokonale, abych na ni s nenáviděným postrojem nemohla. Obyčejně následuje honička po schodech. Teprve při odchodu ven si totiž onu komplikaci s kšírama uvědomím a Annie využívá jakékoliv překážky, aby mě naštvala a případně odradila od úmyslu kšandy jí nasadit. Připadám si jak řezník honící prase na porážku. Nakonec ji vždy lapnu, ale nikdy to není zadarmo. Alespoň se zpotím, zadýchám, zmobilizuji adrenalin a hrozně se na ni naštvu. Když se mi konečně podaří psího spratka dostihnout a " obléct", je mi jí skoro líto. Uši schlíple dolů, očima koulí sem a tam, chůze přikrčená...celkem by mě nepřekvapilo, kdyby na mě naklusal pan Srstka s celým svým štábem....jistě bych byla tučným soustem pro milovníky zvířat :-). Naštěstí tak po 5- 10 min. se Anninčino chování normalizuje a z ní se stává opět sebevědomé energické zvíře s chutí do života.

  Tak teď vážně nevím, zda ji svým plánovaným vánočním dárkem potěším či potrestám....hádejte, co dostane Ann pod stromeček? :-)