Všichni ze školních let známe oblíbené pohybové hry " Na ovečky" a " Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!". Coby dítě jsem při " ovečkách" mistrně kličkovala mezi krvelačnými vlky a často jsem zůstávala mezi posledními neulovenými kousky. I "Cukr, káva...." byla má oblíbená. K odříkajícímu hráči jsem se dokázala přiblížit tiše jako myška, ve chvíli jeho otočení jsem zůstala nehybná- jak solný sloup.  Copak by mě však kdy napadlo, že budu jednou hrát tyto hry se svým psem?

 Při pravidelných procházkách se ode mě Ann vzdálí tak na 50 metrů, tam se situuje do role vlka. Přikrčí se, uši nastaví vodorovně do stran a pohledem mě probodává. V jejích očích obrůstám ovčím rounem a řetízek na krku získává podobu zvonce. Rozhlédnu se okolo, zda naše hra nebude mít svědky, a  pokud ne, přistupuji na pravidla. Mírně se předkloním, abych připomínala ovci ještě věrněji :-D. Poté se pomalu blížím k tomu vražednému pohledu kelpiích očí.  Ann je napjatá. Pod kůží se jí rýsují svaly, které se rozrušením chvějí. V té chvíli se napřímím a dám se na útěk. Vmžiku jsem zadržena .Hlasitým štěkotem je Vřesina informována o tom, že uprchlá ovce je už zase v cajku.

   Hru zvanou "Cukr-káva-limonáda" hrajeme o něco kratší dobu. Její počátky se datují do doby počátků našeho agilitění, kdy odložení na startu je jedním z nejdůležitějších prvků celého běhu. Tehdy Annie celkem rychle pochopila  pravidla. Když jsem ji totiž před startem odložila,  jelimanovsky na mě vzhlédla. Když jsem se po pár krocích ohlédla, jelimanovský pohled  mě provázel nadále, jen tělo bylo posunuto o nějaké 2 metry blíže k první laťce. Přísně jsem se na ni podívala. Kelpie se svatozáří nad palicí jakoby nechápala : Paničko, ležím tu, jak přibitá. Ani jsem se nepohnula! " Když nezablafuju, jako že jsem vše viděla a ty, Annie, hybaj zpět, když se otočím a jdu dále, Ann vítězí, neboť pohotově protne skokem pomyslnou osu první skočky. Je prostě na hry talentovaná. A nejen na hry.

   Onehdy má mladší dcera Eva v nezvyklém záchvatu sesterské lásky přislíbila Elišce, že pro její kamarádku upeče k narozeninám dort- Míša řezy. Ty má ostatně ona kamarádka k smrti ráda a Evka je bezvadná kuchařka. Jak slíbila, tak udělala. Od rána kuchyň překrásně voněla, v misce lákal k ochutnání rozšlehaný sladký tvaroh a stůl byl plný nejrůznějších potřeb a ingrediencí. Za hodinu a půl byl dort vykouzlen a vypadal tak lákavě, že se nám všem sbíhaly sliny. Jak se později ukázalo, nejen nám. Hotové dílo si Evka vyfotila a odešla do práce. Sbírala jsem zrovna na zahradě jabka, když Eliška konečně rozlepila své bulvy k dennímu fungování a ráčila přijít ze svého spodního bydlení do kuchyně. Najednou slyším hurónský řev. Eliška rudá vzteky vyběhla na balkón a hystericky zabarveným hlasem celé Vřesině zvěstovala, že ten můj hnusný čokl ( považte, Andulka :-( ) notně ochutnal luxusní dort pro její kamarádku. Přiběhla jsem do kuchyně ve snaze zachránit své kelpince život. To se mi nakonec  povedlo, ale  jen a jen proto, že se podařilo dort jakž takž opravit. Holky ale už aspoň budou vědět, že kuchyňská linka je riziková zóna pro vše k jídlu.

                                     I po Anninčině "přepadení" vypadal skoro stejně :-)