Sousedům jako každý rok v srpnu přijelo na návštěvu příbuzenstvo z Německa a jako každý rok s sebou přivezlo psího kamaráda , spíše by se dalo říct psího člena rodiny. Obrovské hnědé zvíře nevyhraněné rasy nám bylo představeno jako " španělský horský pes " jménem Don Carlos. Psisko to bylo pěkné. Bohužel tento názor s námi nesdílela naše smečka. Don Carlos využíval po 12 dlouhých dní veškerých výhod od volného pohybu po zahradě, či společnosti páníků až po nejvybranější lahůdky, které mu byly obřadně předkládány. Naši psi Carlose nesnášeli od prvního okamžiku a taky mu to dávali ( nejen jemu, ale i celé Vřesině) hlasitě najevo. Těch nadávek a rozhořčených výčitek, co musel vyslechnout...Podezírám toho fiškuse, že si v provokaci svých psích sousedů liboval. Stačilo se přiblížit k plotu a jen se tak přiblble podívat...rázem tu byla rámusící parta raťafáků a jim v patách ( to si myslím, že byl ten pravý důvod proč to vlastně dělal...) rozlícená panička nebo páníček s koštětem v ruce. Následovala scénka hodná němé grotesky až na to, že k " němotě" měla velice daleko. Carlos pobíhal zvolna kolem plotu a na naší straně se vztekem málem zalykali naši psi. Zejména Andulka proslula svou hlasovou modulací. Den 26. 8. byl opravdovým vrcholem. Psi se zřejmě do nového dne už probudili s předsevzetím, že svým ohlušujícím rámusem odrovnají úplně všechny- nás v první řadě. Svůj závazek celý den zodpovědně plnili, já sbíhala ze schodů ( abych jim zvalchovala hřbety) každých 15 minut. Když neprovokoval Carlos a nastalo ticho delší než 20 min. dali se svorně do štěkání z jiného důvodu. Zkrátka byla toho dne nezvedená smečka zralá na " zabití". Na počest tohoto děsivého zážitku jsem si ve svém kalendáři vyznačila 26. 8. jako " Mezinárodní den štěkání a psího rámusení". Věřte nebo ne...večer jsem pronesla památnou větu, z níž je patrné opravdové zoufalství....."Ať už jdu do práce! "

                          Tak kde je ten hromský Carlos??????