Už týden každé ráno zamířím místo do práce do zdravotnického zařízení, abych na svou zdevastovanou páteř vyfasovala do hýždě jeden štiplavý bodanec. Doma pak zhltnu nějaký ten medikament a hlavně dodržuji striktně klidovou terapii. Přes vzorné dodržování léčebného postupu i po týdnu stále hledím pouze VPŘED ( asi k světlým zítřkům)  a každé otočení hlavy mi vydá z hrdla bolestivé zasyčení. Večer provoním pokoj koncentrovanou vůní kafrové masti, kterou si v hojné vrstvě titlám na bolavý krk, balím vlhkým hadrem a suchým šátkem. Nejmarkantnějším účinkem zmíněné masti je však místo úlevy v postižené oblasti těla neskutečné a téměř neodstranitelné zmaštění vlasů. Po třech dnech jsem se rozhodla mastičkaření ukončit. Vlasy mi cancourovitě visely v slepených pramíncích a vypadaly nevábně. Po marném boji s mastnotou pomocí vyhlášených značek šampónů- Palmolive, Nivea, Schauma musel přijít na řadu dryácký JAR. Ten konečně kafrovku zlikvidoval.

    Pejsci mě sice mají doma, ale z jejich pohrdavých pohledů lze vyčíst, jak jsem jim na prd. Ven nechodím, o hračky se nepřetahuji...co se mnou? Ještě že aspoň ty granule večer nasypu do misek. Sama tak trochu podléhám depresi z pomalé léčby. Přesto se najdou i úsměvné situace jako například předevčírem.

    Stojím tak v kuchyni, dívám se na televizi, občas pohladím Aňu a nevnímám okolí. Tu najednou slyším za uchem hlasité " ahoj". Byla to Eliška, která se před polednem konečně vyhrabala z brlohu a do kuchyně se vkradla jako duch. Strašlivě jsem se lekla a zareagovala naprosto nesmyslně zděšeným hrdelním řevem vysokých decibelových hodnot ( právě jsem  něco přežvykovala, takže to znělo nějak jako :" HMMMMMM!!!!!HUMMMMM!!!!" ) V té chvíli sebou trhla Eliška, vyvalila oči a tato situace mi najednou přišla tak komická, že jsem se nezastavitelně rozesmála. Bylo by to fajn, kdyby mě ovšem každé chichtnutí nezabolelo v krční páteři. A tak byl smích doprovázen tlumeným "au- au-au..." Abych se trochu zklidnila, chtěla jsem se dát do vaření, ale sotva jsem při tom natřásání škrtla sirkou, vystřelila jedna jiskra a zahnízdila se v mé vlněné šále, kterou mám celý den na krku, aby byl v teple. Šála vzplála. Řvu : " HOŘÍÍÍÍÍÍM!!!!!!", přesto se stále řehtám až mi tečou slzy a kvílím "au-au-au...". Naštěstí přiskakuje Eliška, hasí mne a káravým hlasem pronáší: " No mami....."

    Ale nejde to zastavit. Představuji si úlek i vzplanutí znovu a znovu a za hlasitého " au-au-au" se otřásám v záchvatech smíchu. Nadechuji se zhluboka, zakláním hlavu a vtom opět před sebou vidím obraz, kterak trojčím u sporáku s hořící šálou. Když spustím novou salvu smíchu a "au-au-au...", čelem prudce narážím do dvířek kuchyňské linky. Tak to už je vážně  groteska. Několikadenní klidový režim je v háji, krk od smíchu celý rozkodrcaný....uvažuji o návratu ke kafrovce a mastným vlasům....

   Je přede mnou ještě nejméně celý týden pobytu doma. Zítra místo abych s Annie poprvé vyběhla na agilitní kolbiště, budeme hnípat na pohovce. A je to proto, že jsem nezodpovědná, běhám ve studených halách jak šus, pak vychladnu a  divím se...z čeho mě ta páteř bolí? Po dvou dnech jdu znovu, opět se ve studené hale zpotím, vychladnu a divím se..."Ty brďo, ta páteř je nějaká horší a horší...?" Ale jak říkám- všechno zlé je k něčemu dobré...jen ještě nevím k čemu :-D