Jestliže jsem dosud chodila do lesa ráda, byť s chvěním okolo žaludku, že by mi snad zkřížila cestu nějaká ta srnka a já bych svou kelpinu pohřešovala, nyní chodím do lesa ještě raději a nebojím se pranic. Rozuměj pra...nic, ne rvaček :-).  Annie je od malička v lesním prostředí jako doma. Při našich lesních výpravách  jsem jí dávala volnost a ona, i když odbíhala hodně daleko, na zavolání hbitě přibíhala. Několikrát zahlédla zajíce nebo srnu, ale vždy jsem ji dokázala  od pronásledování odradit. Prostě pohodička. Až zhruba před měsícem se v lese se srnkou skoro srazila, jak ji vyplašila. Tehdy se v ní lovecký pud opravdu vzepřel proti všem mým povelům a příkazům. Rozběhla se s ohlušujícím štěkotem za vyplašeným zvířetem a rychle mi mizela za obzorem. Na těch 30-40 minut volání a čekání nikdy nezapomenu. Když jsem ji nakonec objevila vyjící a zoufale mě hledající asi o 200m dále, uzrálo ve mně přesvědčení, že s tímto musím něco udělat. Nabízelo se několik způsobů řešení. V lese mít Ann stále na vodítku nebo na volno s prakticky neustálým rizikem, že odněkud vyběhne nějaké to zvíře a Ann bude v trapu. Od chvíle, kdy si tak pěkně poběhala za srnkou, byla totiž v lese méně ovladatelná, než do té doby a očividně si vyběhnutí něčeho, co by se dalo lovit, přála. Z těchto dvou možných řešení je jedno horší než druhé, proto jsem se rozhodla pro třetí a zakoupila  jsem elektronický obojek. Maličká krabička na psím krku dokáže to, co páníček psovi vysvětlit na vzdálenost nedokáže. Takový psí "Makarenko". A to byl také účel jeho pořízení.

    Setkala jsem se s údivem, když jsem oznámila, že o obojku napíšu na své stránky. Jde prý o TABU mezi pejskaři, což já považuji v jistém smyslu za faleš a pokrytectví. Kdo mě zná, jistě ví, že neublížím ani mouše, natož své milované Annie. Přesto obojek v lese využívám a jsem s ní nadmíru spokojená. Samozřejmě- dal by se i zneužít špatným používáním,  ale pokud člověk o výchově psa něco ví a při jeho užití  hlavně přemýšlí, je to skvělý pomocník. Vždyť zneužít se dá i ruka, vodítko...cokoliv. Obojek nasazuji Ann jen do lesa. Z 19ti úrovňové škály využívám dvojku- trojku a to ještě jen zpočátku. Jelikož Annie skvěle reagovala, začala si mě více hlídat, neodbíhá tak daleko, okamžitě poslechne na přivolání, začala jsem využívat jen zvukový signál. Po stlačení čudlíku ovladače vydá krabička na obojku krátký vysoký tón. To Annie stačí k tomu, aby věděla, že dělá něco nežádoucího ( např. dnes chtěla sežrat mrtvou myš, kterou našla na cestě) nebo že má přijít ke mně. Naše vycházky probíhají úplně stejně jako dřív, jen nejsou narušovány neustálým přivoláváním a kontrolou, zda mám psa nablízku. Vodítko ani nepotřebuji a přitom jsem v absolutním klidu, že Ann nehrozí s útěkem nějaké nebezpečí. Za obojek se nestydím, naopak bych ho k tomuto účelu ( nikoliv na jakýkoliv výcvik) doporučila všem, kdož mají s přivoláním problém. Je to ochrana psa a klid páníčka.

     Annie nemá k obojku žádnou averzi. Naopak. Ví, že když ho dostane na sebe, jde se na dlouhou procházku, takže radostně pobíhá. Někdy ho za celou vycházku ani nemusím využít. A tak vidím, že svůj účel určitě splnil. 

NEOHROŽENÁ BARUNKA A SOBOTNÍ MAKÁNÍ...

   Na pátek jsem se opravdu těšila. Ale ukažte mi někoho, kdo by se netěšil...Navíc bylo hezké počasí, počítala jsem, že vyrazíme aspoň na krátkou procházku k vodě. Všichni naši psi vodu milují. Každý z nich svým specifickým způsobem. Bobinka zásadně vyžaduje házení gumové ( nejlépe pískací) hračky. Pro ni se může přetrhnout. Každou byť vteřinovou prodlevu v odhodu trestá uširvoucím vysokofrekvenčním štěkotem. Běda, když hračku zapomeneme nebo jí uplave improvizovaně užitý klacíček. To abych  tichým, trpělivým rybářům okolo rozdávala prezenty v podobě dobře těsnících špuntíků do uší. Bert má také rád hračky, ale vezme zavděk i kamínkům, které vytrvale vyhrabává z kraje rybníka. Nejprve pod sebe packama kámen nahrne, poté ponoří celou svou fousatou hubu pod hladinu, aby ji vzápětí vítězoslavně vynořil s šutrem mezi zuby. Barunka si plavání užívá. Když jsme si ji " osvojili", moc vodu neznala. Pravidelné výlety ke splavu řeky Lubiny ale udělaly své. Holka se do vody doslova zamilovala. Dokáže si brázdit rybník všemi směry a přitom bedlivě sledovat, zda některý pes neohrožuje její teritorium. Nyx je typická borderka. Ráda si zaplave pro aport, zároveň však pociťuje jakousi zodpovědnost za kolegy ve smečce( čili své ovečky), proto nemá stání a nepřetržitě kolem všech obíhá. Keska je přeborník ve skocích do vody. Její skoky z malého dřevěného mola obdivují všichni přítomní rybáři. Jednoho dne snad překvapí i saltem s dvojitým vrutem :.D. Anninka je vtělený František Venclovský ( v 70. letech pokořitel průplavu La Manche). Do vody vstupuje s plamínky v očích. Radostně proplouvá rozlehlou vodní plochou, chvíli zrychluje, pak zase zvolňuje a přitom se kochá...Takto se dokáže " kochat" třeba půl hodiny, než ji zavoláme k odchodu. Na zavolání připlave jen velmi neochotně....

   Cesta k vodě vede přes louku kolem pěkných vilek. Skoro v každé zahradě hlídá nějaký velký hafan. Kamarádský Bernský salašnický, gordonsetr Bery i dva Andulčini oblíbení retrívři jsou na nás zvyklí, takže zběžně štěknou, oňufají se s našimi pejsky a popřejí jemným blafnutím příjemnou koupel. Tři krvelačné dobrmanky u jedné z vilek nás však nenávidí  už od malička. Anninku zvalchovala jedna z nich už ve věku jejich 8mi týdnů. Pravidelní čtenáři mých stránek zhruba před dvěma lety tuto událost jistě zaregistrovali :-). Jenže naše Barunka je "pes drákulovitý", je to rváč, je to bojovník!!! Z daleka se rozběhla k plotu, nic nedbaje na mé důrazné volání. Slyšeli jsme  psí dialogy doplněné vyceněnými tesáky a výstražnými postoji a najednou Barčino bolestivé kňučení přecházející vzápětí do dalšího zuřivého štěkotu. Jelikož rozvášněná psice nebyla schopna reagovat příchodem na rázné volání, musela jsem za ní. Třem zuřivým dobrmankám jsem mohla číst z očí, že by mě nejraději dočista rozsápaly spolu s tím drzým rezavým spratkem. Barča dostala sprdunk, ale nikdy se nevydržím zlobit dlouho, takže než jsme dorazili k rybníku, byly hříchy zapomenuty.Teprve když jsme se po hodinovém rochnění vrátili domů, našli jsme na Barunce krvavé stopy po dobrmaních zubech. Jedna z psích dam se totiž rozhodla s drzounkou zatočit. Podstrčila tedy hlavu pod plotem a stiskla. Naštěstí ne do krku nebo hlavy, neboť to by mohlo být Barunce osudným. Barunka ani po tomto bolestivém zásahu nevyklidila pole, ale znovu a znovu se vrhala proti zlověstným zubům dobrmaních dam. Naše Barunka jednou padne v boji. Rvačky jsou její život. Nikdy se nevzdává, bojuje o své holé přežití. Nesnáším a zároveň obdivuji tuto její vlastnost. Bohužel v ní byla tak zakořeněná už když k nám přišla, že největším úspěchem, ketrého si opravdu cením, je, že dnes je Barunka schopná fungovat ve smečce i bez košíku. Noc byla pro Báru těžká. Rány jsem jí vydezinfikovala, ale asi ji stejně bolely.

 Po sobotním koupání přišlo na řadu "brigádničení" na novém cvičáku. Takto jsem akci popsala coby vosí zpravodaj:

V neděli ráno se možná leckteré Vose hůře vstávalo. Po sobotní brigádě bych se nedivila ani vyskočené meziobratlové plotýnce, břišní kýle či slušnému základu k inkontinenci. Hlavním úkolem práce bylo totiž odstraňování kamenů- ba přímo šutrů ( žubrů...balvanů...obelisků...)