Když se v těchto dnech podíváte na hodinky a bude na nich 13 hodin, můžete si být jisti, že zrovna teď ve vycházkové róbě stepuji přes vstupními dveřmi, připravena k odchodu. Úderem 13. vyrážím s některým ze psů do zdejších hvozdů. Je to jak výstřel startovní pistole, jak propustka z vězení, do něhož jsem byla svým zdravotním stavem na dlouhou dobu uvržena. Jdu za každého počasí, neboť " Ať si jen deště jdou, ať si hřímá..".těch pár hodin svobody je třeba využít. Procházky jsou příjemné, dokážou mi zlepšit náladu, ale ve své podstatě o nich není co psát...až na jednu. Ta mi uvízla v paměti. Jednoho únorového dne bylo venku obzvlášť hnusně, ba přímo odporně. Vlezlá zima, studený prudký vítr, přitom všem blátivý terén a vytrvalý déšť. Jen vědomí nemocenské a zásada využít všechny vycházkové hodiny mě toho dne přesvědčily přece jen vyrazit.

    Mnohovrstevný mundúr měl udržet tělo v přijatelné teplotě. Nejhlídanější krk byl omotán bezmála třímetrovým vlněným šálem, nechyběla prošívaná bunda s kapucí a gumáky. Také Ann vyfasovala ke své velké radosti nóbl plášť do nepohody. Venku nikdo. Jen stopy zvěře v blátě daly tušit, že les žije svým společenským životem. Vítr dělal kulisu mým chmurným myšlenkám, jak asi dlouhou dobu budu ještě zavřená na " Mírově", když tu najednou slyším za sebou nějaké kroky. Otočím se, ale nikdo za mnou není. Usuzuji, že mě asi zmátl vítr a dále se věnuji Annince, které házím jeden aport za druhým. Kroky za mnou však slyším zřetelněji. Kdosi si to za mnou rytmicky ťápe. Od dětských let patřím ke strašpytlům. Není divu. Coby dítě školou povinné - a začalo to už na 1. stupni- jsem snad přitahovala nejrůznější pochybná individua. Například žádná z mých kamarádek se nemohla pochlubit takovou řádkou shlédnutých exibicionistických produkcí jako já. Anatomii některých částí mužského těla jsem  znala dříve než velkou násobilku. Dokonce jsem byla jednou nucena požádat o pomoc úplně neznámého chlopka, protože mi byl očividně v patách jeden podivný muž nevábného vzezření. Když ten viděl, že na něj upozorňuji, raději se zdekoval a naštěstí jsem ho víckrát neviděla. Rozhodně má ale můj strach reálné kořeny, proto jsem si v sobě vypěstovala náležitou ostražitost.

   Domů jsem měla ještě daleko. Překvapovalo mě, že Annie je naprosto v klidu. Zvolila jsem taktiku zrychleného přesunu. Rádoby nenápadně jsem odhazovala klacíky co nejdále, vybíhala spolu s Ann, jen abychom byly východu z lesa o něco blíž. Když jsem se ale rozběhla, kroky za mnou také zrychlily. To už mi bylo skoro do breku. Bylo jasné, že to není žádný přírodní živel, ale jasné a zřetelné kroky. Jenže za mnou nikdo. V touze po záchraně holého života se ještě snažím vše přičíst na vrub sluchovým halucinacím. Dokonce připustím jejich možnou existenci a to, že mi šplouchá na maják raději, než se smiřovat s tím, že se v následujících minutách mám snad stát obětí násilného trestného činu. Barvitě si představuji, jaké praktiky na mě potenciální pachatel použije a skoro se už vidím zahrabána pod vrstvou lesní půdy, zaházená větvemi. Brrrr. Můj nejlepší přítel se vesele prohání s klacíkem v hubě okolo mě. Ani náznakem nedává najevo nějaké blížící se nebezpečí. Jo, kdyby tady takhle proběhly srnky, to by byla jiná. To by byl šňupák okamžitě v pohotovosti a nohy připraveny ke startu za nimi. Že ale paničku pronásleduje nebezpečný sadista, úchyla, sexuální maniak, či dokonce masový vrah, to nechává Annie v bohorovném klidu. Ono nestačilo, že naši psi ignorovali zloděje, co si k nám v noci do baráku zaskočil pro nějaký ten lup. Neúčastně se převalovali ve svých peleších, snad vědomi si faktu, že tady zloděj stejně nemá nic moc co ukrást a největšími poklady jsou právě oni- nevděčníci.

   Andula se možná domnívá, že pronásledování paničky nebezpečným pachatelem je snad součást nějaké hry, na kterou- jako vždy- ráda přistupuje. Jenže já se začínám potit. Mnohovrstevný oděv dělá své a nervy pracují na plné obrátky. Zrychluji a neznámé individuum za mnou ( nebo někde vedle mě) taky. Z mírného poklusu přecházím záhy do sprintu. Snad si už i přeju, aby mě nějaká silná ruka chytila a děj se co děj. Snad i to by bylo lepší než prožívat ten příšerný strach. Bláto mi stříká kolem uší, když pádím kaluž- nekaluž s jediným cílem dostat se z lesa. Ann je spokojená, že se panička rozběhla- to je legrace- vyskakuje na mě radostně, přičemž ani netuší, že právě bojuji o holý život. Zahřátí je tak velké, že si musím sundat kapuci a rozepnout bundu, abych mohla lépe dýchat a možná zpracovala toto drama více s "chladnou hlavou". Uběhnu ještě kousek a s potěšením zjišťuji, že jsem "neznámému" utekla. Že bych na tom se svou fyzičkou ještě nebyla tak zle a nohy si vzpomněly na dávné solidní výkony v běhu na 1500m ? Fučím ale jak lokomotiva a stále se svým bolavým krkem otáčím za sebe. Jde to ztuha :-(. Vypadá to nadějně- asi jsem ho schvátila a on by si  po takovém sprintu nějaké fyzické napadení nelajsnul. Úleva jak prase.

   Zase začínám myslet i na své zdraví. Nasazuji kapuci, neboť z původního deštíku je už pořádný liják. Ujdu pár kroků a neznámý je zpět. Za mnou se opět ozvaly rytmické kroky. Annie v klidu. NEEEEE!!!!! Běžecká pětiminutovka mi opravdu stačila. Horečně se snažím hledat nějaké východisko. A tu se mi začíná vše propojovat. Kroky měnící se v běh, pak sprint, útočník mizí...a pak se znovu objevuje...Svitlo mi. To já jsem ten pronásledovatel, to já sama se chystám přepadnout a zamordovat. Neobvyklé šustění kapuce kolem mých uší ruku v ruce s mou bujnou fantazií dávalo domnělému násilníkovi takřka reálnou podobu. A tak jsem si hlavně oddychla a nakonec byla ráda za zpestření vycházky luxusně dramatickým prvkem. A navíc už aspoň vím, že ještě dokážu celkem rychle běhat.