Tak přesně takový pohled se mi naskytl dnes ráno, když jsem mrkla z okna. To se může stát jenom mně. Celý týden je slunečno, teplo a příjemně a já si domluvím lekci poslušnosti zrovna na dnešek. Jak krásné by bylo vyvalovat se v teplém pelíšku, číst si knihu, k níž se dostanu jen ve výjimečných chvilkách volna a dopřávat svému tělu i své mysli ty nejpříjemnější požitky. Bohužel jsou mi souzeny požitky diametrálně odlišné od těch popsaných. V zateplených kalhotech, svetru a tlusté bundě vyrážím s batohem na zádech na poměrně dlouhou štreku. Opět jsem se totiž rozhodla přivykat Annie na městský život otrkáváním jízdou v tramvaji napříč městem. Hustě prší, déšť se místy mění ve sníh, fouká severák a mně už po 10 min. mrzne obličej. Annie vedle mě celkem ukázněně cupitá. Na zastávce pětky už stojí pěkný hlouček lidí. Není divu. Tramvaj ze zdejších končin jezdí v tuto denní dobu pouze jednou za hodinu. Máme 10 min. čas. Moc dobře vím, že pro Ann bude těch 10 min. k nepřežití. A pro mě vlastně taky. Andula se začíná nudit. A sakra. Lidé v budce si všimli, že pes, který s nimi bude cestovat, je takový zvláštní. Na Ann se upírají všechny oči. O to víc, když  sebou začíná neklidně šít. Lidé asi vycítili, že budu mít co k řešení a jsou lačni vidět, jakže si s tím poradím, co udělám a jak na to bude psík reagovat. A určitě nebyli zklamáni. Zábava se rozjela naplno. Nejdříve mi Andulka narazítkovala několik pacek na bundu....z budky se ozval hlasitý smích. Velitelským hlasem jsem zdůraznila povel "sedni". Annie na mě hleděla, jako bych na ni mluvila svahilsky. " Cože to mám udělat?" " A proč? " Pak provedla několik výskoků do výšky. Tak si krátí dlouhou chvíli nejraději. " A proč tu vůbec jen tak zbůhdarma čumíme? Mohly jsme raději do lesa!"

   Ze zatáčky vyjela pětka. Nahrnuly jsme se k zadnímu vchodu. Prostor v zadní části tramvaje je naštěstí skoro prázdný. Jenže pro Annie je nedostačující. Ráda by se prošla vozem. Naznačuje mi to důvěrně mi známým "vyvlíkacím" pohybem ( vyvlíkacím z obojku samozřejmě ). Tentokrát jsem ale na potvůrku připravena kovovou stahovačkou. Když nejde vyvléknutí, začíná " Tanec sv. Víta "...skutečně s prvky vítání. Všech kolem. Snažím se o přísné pedagogické působení. Konečně se Andula zklidňuje. Všímá si prosklených dveří a za nimi ubíhající krajiny, což ji zaujalo a dočasně zklidnilo. Příště si budu muset vydobýt místo u dveří...špekuluji. Druhou tramvají  jedeme trochu delší dobu, ale jelikož  nastupujeme na výchozí stanici, je prázdno a Ann se nemá před kým předvádět. Asi proto ukázněně sedí až do cílové zastávky. Na cvičák  přicházím už ve stavu, jako bych aspoň jednu výcvikovou hodinu měla za sebou. Vymrzlá, unavená cestou, špinavá, jako čuník. Kdyby to byl trénink agility, pohybem bych se jistě velmi rychle rozehřála, ale jelikož jsem hodlala pilovat prvky poslušnosti a chůzi na vodítku, většina lekce byla víceméně statická. Výcvikářku Lenku Annie poslouchá jak hodinky. Zjišťuji, že všechny nedostatky ve výcviku jsou jen a jen moje. Všechno vypadá tak jednoduše.  Pod vedením Lenky to spolehlivě funguje. A tak se aspoň snažím pochytit její rady a dobře se dívat, jak doma trénovat.

   Už na výchozí zastávce mé zpáteční trasy jsme s Ann středem pozornosti. Jedna starší dáma na mě upřeně hledí. Jsem špinavá až za ušima a můj pes taky. Jako bych v pohledu té elegantní dámy spatřila záblesk soucitu....? Jestli jsem svým výzorem budila u některých lidí už i soucit, je to opravdu na pováženou. Když dáma zalovila v kapse, byla jsem skoro přesvědčena, že z ní vytáhne desetikačku a dá mi ji na polévku :-D. Nedala.....!

  Jako naschvál mi vůbec nenavazovaly spoje. Domů jsem dorazila až okolo jedné . Andula samým cestováním usnula a já asi brzy usnu taky..

Přehlídka mého nóbl mundúru :

.