Na jedné z vycházek mi bylo paní kolegyní netaktně naznačeno, že moje aktualizace stránek má v poslední době kvalitativně silně klesající tendenci. Mimořádně jsem  neprotestovala. To paní kolegyni překvapilo. Vzájemné přežírání a štenkrování je totiž jednou z našich oblíbených forem komunikace. Tentokrát jsem jí ale musela dát za pravdu. Jeden den jako druhý, nic, co by vybočovalo z jejich všednosti. Světlé momenty skýtají pouze odpolední vycházky. Ty si užívám i přes příšerný terén, který změní psy k nepoznání a stojí mě pak aspoň půlhodinové úsilí, než dám chlupáče a následně byt do původního stavu. Přenášením zvířat do vany prokazuji své funkčností neoplývající páteři jistě "účinnou rehabilitaci". Už jen zvedání mastodontní Annie mě málem vrací k období před třemi týdny, kdy jsem pro akutní stav okamžitě nastupovala injekční léčbu....Ale vpodstatě... není o čem psát.

   Snad jen dvě akce stojí za zmínku. Ta první se odvíjela od dárku k narozeninám. Rodinka zřejmě usoudila, že jsem málo kulturní tvor a proto mi darovala vstupenky do divadla na Louskáčka, věhlasný to balet P. I. Čajkovského. Balety miluju, avšak při frekvenci návštěv kulturních stánků typu divadla jsem v životě- a to  ještě v dětském věku- zhlédla baletní představení pouze jednou. Vstupenky byly dvě. Na mně pak volba, s kým představení navštívím. Záhy jsem pochopila, jaká oběť to od rodiny byla. Dávali si přednost tak okatě, až mi bylo víc než jasné, že ten, koho si vyberu, nebude "vítěz" konkurzu, nýbrž jeho "oběť". Najednou  všichni poukazovali na nevhodnost svých oděvů pro tak slavnostní příležitost, na absenci bot a také...jé, vždyť já mám vlastně zrovna nějaký program....Černý Petr tak zůstal tátovi. Problémy s chybějícím ohozem jsem nesdílela. Mám jediný vhodný oproti skříni plné tepláků, triček s vosími motivy, bund, kopaček a všech možných svršků k účelům psích aktivit. Černé společenské kahoty, černá halenka se zlatým prošíváním a lodičky vypůjčené od dcery. Tátovi jsme těsně před akcí koupili v Tescu černé sako, které postrádal, takže na mém dárku a mé volbě vlastně ještě vydělal.

    Samotné představení bylo nádherné a zážitek umocněn  tím, že jsme ho sledovali z pohodlí luxusního lóže. Připadala jsem si skutečně vznešeně a to i přesto, že táta při máchnutí rukou nešťastně vrazil do krásného malého...našeho přímo soukromého " cingrlátkové" lustru a jedno "cingrle" se poroučelo k zemi. Bylo to  úsměvné,  naštěstí to nikdo neviděl, a tudíž se nemohl domnívat, že přišli venkovené do města. :-) Velkým a příjemným překvapením pro mě bylo, že jsem vedle sebe neviděla znuděnou zívající mátohu, což jsem- přiznám se- trochu čekala, ale že se nám představení líbilo oběma.

  Abych měla nějaké to vzrůšo i doma, naplánovaly si dcery v pátek ples. Na mně bylo, ty jejich přípravy přežít. Barákem jako by se přehnal uragán. Svršky i spodky poházené kam oko dohlédne, po stole, kanapi i zemi všude plno šminek, hřebeny, sponky, náušnice, kabelky a bolerka. Ano, bolerko !!!! Toto nenápadné slovo se stalo pro mne symbolem plesu. Mou noční můrou. Jeho shánění totiž zahájily dcery ještě v době, kdy jsem neměla nemocenskou a od té doby to byl jeden z nejřešenějších domácích problémů. Nakonec ohoz obou dcer tuto nepostradatelnou součást plesové róby přece jen obsahoval. Uprostřed toho blázince Evčin Kuba naprosto neúčastně hrál na svém noťasu bojovku nezadající si v ničem s tou, která probíhala kolem něj. Jen čas od času byl vyzván k pozvednutí zraku a schválení či neschválení nějakého detailu na Evčině image.

    Zatímco Evka se věnovala přípravám s notným předstihem, Eliška tu ještě půl hodiny před odchodem poletovala v teplácích okolo plotny přesvědčena o tom, že nejdůležitější je dát si před plesem pořádný " základ". Časový deficit se pak snažila dohnat vykonáváním více čiností najednou. Humorně působilo, kterak před zrcadlem s kulmou na palici do sebe soukala špagety z talíře na umyvadle. Evka přišla s požadavkem nasazení náušnic. Jelikož jsem mírně nasleplá, málem jsem jí propíchla ucho o 2 mm vedle původní dírky, ale povedlo se. Pak přinesla Evka odněkud spray. Jednalo se o třpytky a  mně žádala o závěrečný úkon. Při stisku příslušného ťuplíku se z nádobky řinou stovky droboučkých třpytek. Začínáme " rozsvícením" účesu, poté roztřpytíme krk, ramena a kdybych Evku nepřesvědčila o tom, že méně znamená mnohdy více, možná by žádala i postříkání zadních partií nebo nohy v kotníku. Evka nezapomíná ani na rozzáření své sestry ( spray je evidentně dle jejího gusta) a tak začíná konat. S vehemencí stisku to však maličko přežene a najednou ten prýštící příval třpytek nejde zastavit, něco se tam zaseklo. A tak zásah dostává nejen Eliška, ale v boji s pokaženou technikou při zběsilé manipulaci s nádobkou se brzy třpytí celá koupelna, včetně zbytku špaget, třpytím se já a třpytí se i Annie, která se přišla zvědavě podívat, z čeho že mají holky takový záchvat smíchu.

   Je po plese, vše se dostává opět do svých všedních kolejí. A jak vypadá ten všední, každodenní život pejsků doma, o tom připravuju video :-)