Podle toho, co jsme našli s tátou pod vánočním stromečkem, lze usuzovat, že nás Ježíšek pokládá za kulturní barbary. Ze zdobené obálky na nás totiž vykoukly pro každého dva poukazy. Jeden z nich zaručuje absolvování bezplatné 30ti minutové protimigrénové masáže ( dokonce "thajské" :-D Nevím sice, v čem tkví rozdíl mezi masáží českou a thajskou krom národnosti maséra či masérky, v blízké budoucnosti mi to však bude umožněno posoudit). Druhá poukázka zvala do kina. A tam- do multikina Cinestar zamířily také naše kroky hned o 4 dny později. Samotný titul filmu Hobit mě přivedl k hříšné myšlence navštívit místo filmu stejnojmenou putyku v centru Ostravy, kde bych labužnicky vysrkala delikatésní Qásek, avšak tátova záliba ve fimech "hobitovského" charakteru mě rychle vrátila do reality.

  U vstupu do sálu jsme vyfasovali brýle, aby zážitek z děje mohl být ještě umocněn. Díky nim působily příšerky zcela reálným dojmem, jako kdyby se pohybovaly přímo vedle nás. A to ani nemluvím o hmyzu, který každou chvíli nalétával přímo na nás-obrýlené diváky- až jsem se několikrát reflektivně ohnala pazourou. Kolem tátova ucha to jen zasvištělo :-).

    Samotný film mě zaujal hlavně působivými efekty a zpracováním. Poněkud horší to bylo s mou výdrží tak dlouho civět na plátno, aniž by mi " spadly rolety". Doma, chci- li vidět v televizi nějaký večerní pořad, rozhodně si nemohu udělat pohodlíčko v křesle a 2 hodiny soustředěně čumákovat. Nejpozději do 20 min. bych nevěděla o světě. Preventivně proto, chystá- li se v telce něco mimořádně zajímavého, plánuji cíleně domácí práce v kuchyni, abych vyvíjela nějakou smysluplnou činnost a uhlídala si tak dějovou linii sledovaného pořadu. Nejčastěji vařím, peču nebo aspoň uklízím police s kastróly a talíři, cídím sporák či odmražuji lednici...Riziko usnutí eliminuji pro jistotu ještě i šálkem ( v mém případě tedy spíš "šálem", " kyblíkem"...) kávy - silného hořkého turka bez jakýchkoliv přísad. V kině jsem neměla kuchyň, práci ani to kafe. Neusnout v první půli 3hodinového filmu mi dalo opravdu hodně zabrat. Naštěstí po mé levici seděli dva postpubertální výrostci, kteří mi v neusnutí výrazně pomohli. Zatímco já měla na kolenou položenu malou kabelku, jim před koleny parkoval objemný batoh. Z něj po celou dobu trvání filmu vytahovali nejrůznější pochutiny - brambůrky, keksy, čokoládky, tyčinky, dvojchleba s aromatickou pomazánkou a dva druhy nápojů. To vše bylo provázeno hlasitými akustickými vjemy. Kde jsou ty časy, kdy jsme v historickém kině Slavia ( na tvrdých dřevěných sedačkách, z nichž čouhaly hřebíky..) seděli jako pěny, neboť každé, byť tiché, vrznutí a zašustění papírku bylo " řešeno" důrazným napomenutím přísně se tvářící paní uvaděčky důchodového věku. Ne, že bych na ty časy, kdy jste se nemohli v kině ani pořádně pohnout, nostalgicky vzpomínala, ale....

   Pakultura nezbytných obrovských papírových krabic, napěchovaných po samotný vrch popcornem a gigantických kelímků s brčkem k srkání coly přímo u filmové produkce, mě nenechává chladnou...:-D Těší se všichni ti diváci více na film nebo snad na to, jak si napráskají panděra kukuřičnými produkty a zalijí to litry přeslazené Coca Coly ? Pod sedadly "nastláno", ale o to jde přece až v druhé řadě. V té první- světe, div se- zisky. Prostě peníze. A tak jen chroustejte a mlaskejte, drobte a šustěte- kultura- nekultura....

   Z kina jsme odcházeli spokojeni. Jak se říká- "konec dobrý, všechno dobré", pro tentokrát to platilo hned tuplovaně. Hobiti došli šťastně svého cíle a  sympatická mladá slečna uvaděčka se s námi milým úsměvem rozloučila s přáním všeho dobrého do nového roku.