Můj vztah k výstavám psů je všeobecně znám. Nemám je ráda. Ta záplava psích fešáků s ctižádostivmi páníčky, hřebeny, spraye, všechno to, co k výstavám prostě patří, ne, to opravdu není moje parketa. Ale mám hezkého psa, je třeba ho ukázat světu. Tedy zatím jen Ostravě :-). 14. srpna ráno ( kvůli výstavě jsme se vrátily i o den dříve z tábora ) jsem vyrazila s Annie do centra Ostravy. V Mariánských Horách jsme se naládovaly do auta Evě Mikurdové, která původně s Argitou měla také korzovat výstavním kruhem, ale hárání " v plném proudu" jí účast překazilo. A tak jela Eva aspoň v roli pozorovatele a našeho doprovodu. Počasí se ukázalo z té lepší stránky. Bylo hezky teplo, sluníčko se na všechny smálo. Anninka ještě unavená z táborového cvičení, brala akci s klidem Angličana. Tu a tam si čichla k psímu kolegovi, jinak poslušně cupitala na vodítku, absolutně nevzrušena nějakým blížícím se předváděním. Po zkušenosti s dubnovou "národkou", kdy jsme se vystavovaly úplně poslední, zatímco už většina vystavovatelů skoro přijížděla ke vzdáleným domovům, tentokrát jsme měly vážně štěstí. Do kruhu číslo 5 jsme nastupovaly hned po plemeni " Akita- inu" a "Aljašský malamut". Tedy asi půl hodiny od samotného zahájení.

    Na tábor jsem prozřetelně přibalila i výstavní vodítko, jako že budeme ve volných chvílích trénovat postoje a poklus, jenže , jak už to bývá, na nějaké výstavní serepetičky nebyl na táboře čas ( ani chuť), tak jsme musely vycházet z podstaty natrénované na Národní výstavu v dubnu. A Annie mi znovu potvrdila, že je skvělá. Neměla nejmenší problém. Paní rozhodčí ochotně ukázala chrup, soustředila se, krásně klusala  i parádně stála. Jen maličko únavy jsem na ni pozorovala. Výsledkem nám bylo ocenění " vítěz třídy" a " krajský vítěz". Radost byla dovršena tím, že jsme byly už po desáté hodině doma :-D.

 Posudek v záložce " Výstavy"